Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 68.

LOUIS:

"VIM, ZE ASI NEMAS CAS, ALE MUSIM TI TO POSLAT JESTE PREDTIM, NEZ SE POTKAME NA SKYPU. DNESKA JSEM DOSTALA PRVNI FOTKU NASEHO MIMINKA, TAK... NO... MAS TO NA FACEBOOKU VE ZPRAVACH. JSEM ZVEDAVA, CO TY NA TO :-D CHYBIS MI. OZVI SE, AZ CAS BUDES MIT. JA NA TO BUDU CEKAT :-) XXSTELLA :-*," četl jsem si pořád dokola v těch krátkých pauzách mezi focením, koncerty a různými rozhovory v ranních show. Bylo mi hrozně kvůli tomu, že v době, kdy bych měl být se Stellou a pozorovat, jak jí roste bříško, jsem několik tisíc kilometrů od ní až tady. V Americe. Ale zase... co s tím teď můžu udělat? Už jenom sedm týdnů a už se od ní nehnu. A to ani na krok. Vždyť - zamyslel jsem se v duchu a přitom počítal na prstech - už je ve dvacátém týdnu, ne? Je to vůbec možný? Ten čas ale běží! 

Konečně jsem všechen ten "nápor" dne úspěšně přečkal a my se vrátily do svých hotelových potelů. Natáhl jsem se na posteli k - mému štěstí - zapnutému notebooku. První, co se objevilo na jeho displayi, byla samozřejmě fotka Stelly, na kterém bylo vidět i její bříško. Svou hlavu měla zklopenou k němu a její dlouhé vlasy jí spadaly v silných pramenech přes ramena. Okamžitě jsem se přihlásil na facebook a nemohl se dočkat, až uvidím moje - vlastně naše - dítě. Automaticky mi naběhlo několik set upozornění a nepřečtených zpráv, které se dožadovaly odpovědí. V té spoustě elektronických dopisů jsem nakonec po nějaké chvíli našel i ten od Stelly. Musím si přiznat sám sobě, že mé ruce se - při klikání na ikonku s jejím jménem - lehce chvěly vzrušením. A nakonec to na mě vyskočilo všechno. "První fotka mimi :)", upozornil mě popisek nad černobílou fotkou, kterou jsem si zvětšil. No... možná jsem od toho čekal něco víc, ale... nic jsem na ní přesně nedokázal určit. Proto jsem s nadějí klik na šipku doprava a přepnul si to na fotku druhou. Něco světlejšího, připomínající malou příšerku, se mi objevilo zakrouškované nějakou modrou barvou a u toho byla napsaná krátká poznámka "Mimi". Aha... pousmál jsem se pro sebe a zvětšil si to ještě o něco víc. Opravdu jedna jeho část připomínala skoro hlavičku. A dokonce jsem si všiml, že má zavřené oči a pěstičky přitáhlé blízko k zbytku svého tělíčka, které bylo už o něco hůře vidět. Obrázek se mi o něco posunul a já si pročítal další popisky. Na jedné ose pod naším miminkem bylo zakroškované číslo dvacet pět a na levé straně od toho se červeně zvíražňovalo: "320 gramů".

"Koukám, že už jsi tady :-D," vybafla na mě zpráva od té, na kterou musím myslet ve dne v noci. "To jsem moc ráda :-) chybíš mi a to moooooc :´-(," objevila se skoro okamžitě druhá zpráva, než jsem stihl si pořádně položit prsty na klávesnici.

"Jsem tady :-) Ty mně chybíš ještě víc, než já tobě :-( ale už to pomalu odpočítávám a za asi sedm týdnů se ti vrátím :-)," odepsal jsem rychle, abych ji nenechal čekat. "Nedomlouvali jsme se ale na tom, že se potkáme na skypu? :-D :-D"

"Domlouvali, ale já si všimla, že jsi tady :-D ale klidně můžeme :-)," odepsala mi po asi dvou minutách.

"No... já bych strašně rád slyšel opět tvůj hlas :-D <3," pousmál jsem se jako idiot tomu, co jsem napsal a zklopil hlavu ke svým rukám, než zapípala další zpráva od ní.