Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 88.

STELLA:

„Louisi,… nech toho. Jestli chceš, abychom měli svatbu už za týden, tak je potřeba toho ještě hodně zařídit,“ bránila jsem se slabě, když si mě Louis snažil přitáhnout do své náruče. Měla jsem plný diář schůzek, navíc na mě čekala Dan a Pezz, které mi všemožně pomáhaly s přípravami svatby. Louis své dychtivé rty přitiskl na můj krk a dravě mi obsypával polibky celou mou krční tepnu. Cítila jsem, jak se mi srdce zběsile rozbušilo a já svou hlavu zaklonila dozadu, abych se mu víc zpřístupnila. Nebudu lhát. Poslední dobou se mi všechno docela dařilo a naprosto všechno bylo dokonalé. Měla jsem domluveno, že do školy začnu opět chodit od pozítří a moc jsem se na to těšila. Navíc Tommy nám rostl před očima a přestával být jenom to křičící stvořeníčko odkázané na stálou péči. Tak dobře, pořád s ním byla dost velká práce a pořád nás potřeboval, ale už se u něho začínala tvořit osobnost, která se až děsivě začínala podobat té Louisovy.  

„Já tě chci teď hned a ne za nějaký týden,“ usmál se a mezi polibky na krku mi šeptal hřejivá slůvka lásky. Bezradně jsem upustila svou kabelku, diář, klíče a jiné věci a celá se mu opět poddala. Rukama jsem mu přejela po napjatých svalech na hrudi, když jeho ruce zabloudily k lemu mého černého trička. Konečně jsem byla opět docela spokojená se svou postavou. Za posledních pár měsíců jsem se snažila – a dala do toho opravdu všechno – abych aspoň na svatbě dobře vypadala. A mučivé cvičení přineslo své ovoce.

„Ty jeden sobče,“ uškrnula jsem se, protože mi pořád dával najevo, že si mě přivlastnil snad už navěky a nikomu jinému mě nenechá. Svými rty jsem si našla ty jeho a věnovala mu dlouhý polibek na rty, než jsem se odtáhla ve chvíli, kdy mi zazvonil v kabelce mobil. „Pusť mě, musím to vzít,“ zašeptala jsem okamžitě a sehnula se ke kabelce a začala v ní lovit vyzvánějící potvoru, která snad nevzbudí Tommyho, který spí hned v místnosti za dveřmi. Tentokrát jsme mu propůjčili naší ložnici, protože – aspoň teda já – si myslela, že se rychle rozloučíme, abych se stihla vrátit ještě předtím, než se vzbudí a bude toužit po své mamince.

„Nemusíš,“ protočil očima a jednou dlaní si překryl rty, na kterých musel – stejně jako já na těch svých cítila jeho chuť – ještě pořád cítit chuť těch mých. Vyplázla jsem na něho jazyk a pak se na něho slabě usmála.

„O tom se s tebou hádat nebudu,“ odsekla jsem a přijala hovor. „Ano, Dan?,“ usmála jsem se do stěny s fotkami naproti mně a jakmile si ramenem a hlavou přichytila mobil, aby mi neupadl na zem, začala si sbírat věci, které jsem před chvilkou skoro nedobrovolně pustila na zem.

„Kde jsi, Stello? Měly jsme se všichni sejít před svatebním salónem v deset a ty tu ještě pořád nejsi!,“ odpověděla mi bez pozdravu a já z dálky našeho rozhovoru slyšela i Perriino mumlání si pod nosem, že jsem stejně nedochvilná, jako Louis.

„Ehm… holky, strašně moc se omlouvám, ale nebojte, už jsem na cestě. Hned tam budu,“ slíbila jsem zbrkle a položila náš krátký rozhovor, než by mě zahrnuly opět nějakými řečmi ohledně mého zpoždění. „Louisi! Vidíš, za co můžeš? Už jsem dopadla tak, že mě přirovnávají i k tobě!,“ osopila jsem se se smíchem k němu a ukazováčkem ho pořádně dloubla do hrudi.

„Ještě dělej, že za všechno můžu já!,“ usmál se a když jsem mu věnovala letmý polibek rozloučení na tvář a odcházela od něho, pevně mě chytl za zápěstí a otočil si mě k sobě, až jsem málem ztratila balanc. Své rty tvrdě, ale zároveň tak vášnivě a něžně přitiskl na ty mé a jednou rukou mi toužebně přejel po celých zádech a na můj zadek.

„Já už vážně musím,“ bránila jsem se rychle a vyvlíkla svou ruku z jeho pevného sevření.

„Tohle byla pusa na rozloučenou,“ zaslechla jsem už jen tak matně za sebou, když jsem od něho odcházela pryč ze dveří. Z našeho bytu. Od svojí rodiny…