Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 76.

STELLA:

"Louisi... ty jsi - ty jsi s ní něco měl...?," vykoktala jsem překvapeně ze sebe a několikrát překvapeně zamrkala. Cítila jsem, jak mi po tvářích teče několik slz a to jsem ještě ani pořádně netušila, co se mezi nimi stalo. Ať to ovšem bylo cokoliv, nebylo to určitě nic špatného. Nic dobrého. Podívala jsem se Louisovi do rozpačitých očí, ve kterých jsem mohla vidět nejenom vztek při pohledu na hnědovlasou dívku před námi, ale i bolestivou úzkost při pohledu na mě. Zavrtěla jsem hlavou v gestu, že tomu nemůžu a nechci věřit a vyškubla se Louisovi z objetí. Pospíchala jsem po schodech mezi ostatní svatebčany a hledala někoho, s kým bych nemusela myslet na to, co se stalo tam nahoře. A nebo aspoň místo, kde mě nikdo nenajde. On mě tam nenajde.

"Stello? Kde jsi...?," zeptal se mě Niall a chytl mě za jednu ruku, aby si mě k sobě otočil čelem. Když se tak ovšem stalo, zůstal na mě překvapeně zírat a ani nedokázal svou otázku dopovědět. "Co se ti stalo? Kdo ti ublížil?," položil mi jinou otázku na kterou jsem opravdu odpovídat nechtěla. Zalomcovala jsem svou rukou, aby mě pustil a já pokračovala ve své cestě. Ale pak mě napadlo...

"Ni - nialle, můžeš...," zaprosila jsem, ale přes své vzlyky se na několik minut musela zastavit a pořádně a hlavně hluboce se nadechla, "... můžeš mě, prosím, odvést domů?," zašeptala jsem, protože se ke mě otočilo několik zvědavců, kteří poslouchali každé mé slovo. Niallovi se nechápavě stáhlo obočí, ale na nic se mě nezeptal. Rychle přikývl na souhlas a ze židle, u které jsme stáli, si vzal sako, ze kterého si vyndal klíče od svého auta a pak mi ho přehodil přes ramena, protože začínalo být docela chladno. Vděčně jsem si přitáhla krátký límec ke krku a přitulila se k jeho ruce, kterou mě objal kolem ramen.

"Nechceš se s někým aspoň... rozloučit?," zeptal se, ale já jenom prudce zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem nikomu kazit náladu, nechtěla jsem, aby mě viděli takhle. Stačí, že se na mě koukali lidé, které jsme potkali cestou na parkoviště. Koukali na mě dost divně. Všichni věděli, že patřím k Louisovi a najednou se tady tulím k Niallovi. Ale on teď byl úplně jedinej, komu jsem mohla věřit. Nastoupila jsem tedy do jeho auta na sedadlo spolujezdce a neochotně si zapla bezpečnostní pás. Niall mezitím obešel auto a nastartoval ho. Viděla jsem, jak se soustředí jenom na silnici před námi a na mě se ani jednou nepodíval. "Vážně si to ještě nechceš rozmyslet?," zeptal se, ale já místo odpovědi opět jenom zavrtěla hlavou. Zády jsem se pořádně opřela o sedadlo a zavřela oči.

"Stello!!!," zaslyšela jsem z venku - otevřeným okénkem na straně řidiče - Louisův zoufalý hlas a pak jsem ho uviděla na mé straně. Niall okamžitě zastavil a podíval se na mě. Věděla jsem až příliš dobře, že tohle je pro něho velmi složitá situace, protože nevěděl, koho má poslechnout. Mě a nebo Louise? Louis okamžitě otevřel dveře u mě a naklonil se nade mě. "Co to děláš? Prosím, nech mě ti všechno vysvětlit," prosil skoro až srdceryvně a obě dvě ruce mi chytil do svých dlaní. Odvrátila jsem hlavu od jeho bolestně zkřiveného obličeje a od očí plné bolesti, a své ruce uhnula před jeho dotykem. "Stello... kam to jedeš? Ty přece nemůžeš jen tak odjet. Pojď, vylez z toho auta a pojď si o tom promluvit. Já... já si tě pak domu odvezu, díky Nialle, nemusíš se obtěžovat, zvládnu to sám," chytl opět obě moje ruce a snažil se mi pomoct z auta ven.

"Nechci s tebou o tom mluvit. Ne, teď. Promluvíme si později... možná," zašeptala jsem se a podívala se do Louisových očí, které se na mě smutně podívaly. Lehce jsem ho postrčila do hrudi, aby už šel a nechal mě v klidu přemýšlet. I když jsem vlastně přemýšlet ani nechtěla. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, co se asi mezi tou holkou a Louisem stalo.