Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 52.

LOUIS:

"Co by jsi dělal, kdybych ti řekl, že vím, kde Stella bydlí?," zeptal se Harry z ničeho nic a koukal pořád někam do blba. Zamyslel jsem se nad odpovědí a snažil jsem se, aby na mě nepoznal, jak moc mě to zajímá.

"Asi bych tě uškrtil za to, že jsi mi to neřekl dřív, sakra!," zněl můj hlas zpočátku bez zájmu, ale pak jsem skoro zakřičel. Zvedl jsem se unaveně z gauče na kterým jsem ležel a přešel k Harrymu, který jen tak nenuceně lenošil v křesle s tequilou v ruce.

"A kdybych ti řekl, že to vím teprve od včerejška?," nadhodil se slabým úsměvem a nenuceně ke mně otočil hlavou, aby mi věnoval znuděný pohled.

"Tak....," nadechl jsem se zhluboka a pokusil se o klidný hlas, který se mi moc nedařil, "...tak by jsi dostal jenom vynadat za to, že jsi mi to neřekl už včera." Uškrnul jsem se hořce a čekal, co z něho vypadne, či nevypadne.

"Neříkal jsi náhodou ještě před chvilkou, že se to nedá nijak změnit a že už je pozdě a dokonce, že už tě Stella nezajímá?," uchechtl se svůj pohled opět zapíchl do stropu nebo tam někam.

"To bylo předtím... tak už mi to řekni," naléhal jsem na něm. To jediné, co opravdu chci bylo, abych za ní mohl jet a všechno ji mohl vysvětlit.

"A co když to nevím? Co když jsem si dělal srandu?," zeptal se bez zájmu a opět se, plnými doušky, napil.

"Tak přísahám, že se nedožiješ zítřka," zašeptal jsem zoufale a schoval si hlavu do šedého svetru, který, i po té době, stále voněl tím nádherně jemným, meruňkovým šampónem, který Stella používala na své nádherné vlasy. Jak mi chyběla... jak mi chyběl její smích, její oči, její nádherný úsměv, tvář, vlasy, hlas,... ach. Už nemysli, Tomlinsone. Už toho bylo dost!, okřikl jsem se v duchu a pokusil se zhluboka nadechnout, co nejvíce vůně, která se mi tak vryla do paměni, abych ji nikdy nedokázal zapomenout.

"Tak to mám štěstí, že to vím. Vem si bundu, jedeme na letiště," oznámil mi jen tak mezi řečí a konečně vstal z křesla, ve kterém ležel od začátku rána.

"To myslíš vážně? Není to zase jedna z těch tvých legrácek? Na to totiž vážně náladu nemám," zvedl jsem jedno obočí a koukal na jeho tvář, která se opět ironicky zkřivila.

"Myslím to smrtelně vážně. To ti klidně můžu odpřísahat," uchechtl se a pomohl mi na nohy, "ale musíme chvátat, protože to poletí za necelých třicet minut."

"To jsi mi řekl opravdu brzo," zavrčel jsem a vběhl do svého pokoje, abych si do své cestovní tašky hodil nějaké to oblečení. Nevím, jak dlouho mi to bude trvat, přemluvit ji, aby se vrátila ke mně, ale něco si vzít musím. Naházel jsem tam několik čistých triček, kalhot a všeho možného a navrch si položil její svetr. To jediné, co mi pořád ještě dokazovalo, že opravdu existuje a že to nebyla jenom moje představa nebo krásný sen, který se proměnil v noční můru.

"Tak, nemusíme jezdit vůbec," pokrčil rameny a pomalu si obul v předsíni boty.

"Ale no tak...," střelil jsem k němu prosebným pohledem a přes modré tričko si hodil džínovou bundu.

"Ale vždyť já vím," uchechtl se nenuceně, "ale opovaž se vrátit se bez ní." No... k tomu mi tedy dopomoz.

STELLA:

Vážně jsem za to všechno mohla jenom já? Já přece nechtěla, aby to skončilo takhle, ale... dalo se tomu vůbec zabránit? Jak moc mě trápilo to, že se na něho nemůžu těšit domu. Nemůžu se těšit na to, až si mě někdo pevně přivine do náruče, ve které bych mohla zůstat do konce života a nic by mi tam nechybělo. Pořád mi chyběly jeho horké rty na těch mých, pořád jsem dokonce měla pocit, že je ty jeho rty na těch svých cítím. Ale to byl vždycky jen mučivě krásný sen. Tak moc jsem toužila po tom, aby jeho nádherný hlas zašeptal ta tři nádherná slůvka do mého ucha: "Já tě miluju". Rychle jsem myšlenku na něho schovala daleko,... daleko do pomyslného šuplíku v mé mysli s názvem: "Louis" a otevřela o hodně menší šuplík s názvem: "škola". Jo, měla bych se opět mrknout na učení. Popadla jsem ze stolu učebnici anatomie a k tomu sešit s poznámkami, abych si i s tím mohla lehnout zpátky do ustlané postele potažené dekou. Knížka se mi automaticky otevřela na straně stošedesátosm, odkud vypadla malá záložka. Zírala jsem na dvoustránku, kde bylo podrobně rozpsané oko... a to česky, latinsky a, kdo ví proč ještě pořád, i anglicky. Chvilku jsem na to zírala a pokoušela se dostat do hlavy popis oka ve všech třech jazycích. Ne,... to opravdu nedám. Zavrtěla jsem unaveně hlavou a zabořila ji do sešitu. Snaha soustředit se opět ztroskotala a velký šuplík, momentálně připomínající trezor, v mé hlavě do slova expolodoval a jediné, co v mi hlavě běhalo sem a tam bylo jméno "Louis". Och, Bože, prosím... dnes už mě ušetři!