Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 56.

LOUIS:

"Miláčku, ty jsi mi tak chyběla!," usmál jsem se a pevně ji objal. Na sobě měla kratičké, tyrkysové šaty bez ramínek, které se v půlce jejích stehen rozšiřovala do volné sukně a na nohách měla boty s vyššími podpadky. Její vlasy byly rozpuštěné až na přední prameny, které měla přisponkované na týlu své krásné hlavinky. Pevně jsem si ji za pas přitáhl k sobě na tělo. Požitkem jsem si pořádně přivoněl k jejím nádherným vlasům a s překvapením zjistil, že nevoní po meruňkách, ale nyní voněly po citrusech. "Změnila jsi šampón?," zeptal jsem se překvapeně a odtáhl se tak, abych viděl do jejích očí. Mezi prsty jsem chytl pramínek jejích hnědých vlasů a ještě jednou si přivoněl, jestli se náhodou nemýlím.

"Ty sis všiml?," zeptala se s viditelným překvapením ve svých pomněnkově modrých očí. Její tváře slabě zčervenaly a její rty se roztáhly do stydlivého úsměvu. Tohle mi chybělo. Ten její úsměv a ta její červená líčka...

"Zlato, na tobě si všimnu každé maličkosti, protože každá ta maličkost tě dělá ještě mnohem krásnější. Nic přede mnou neutajíš," usmál jsem se a slabě se kousl do spodního rtu. Prstami jsem ji zajel do hustých vlasů a své rty vášnivě přitiskl na ty její, které mi polibek ochotně vracely. Konečně! Usmál jsem se v duchu a ještě pevněji si ji přitáhl do náruče. Opravdu jí ty nádherné, tyrkysové šaty moc slušely, jak se ji jemná látka kroutila po dokonalém těle.

"Nestávíme celý den na letišti, viď že ne?," usmála se slabě, když se odtáhla. Její tvář zdobil ten charakteristický úsměv, který tolik miluju. Takový ten se snadno čitelným nádechem ironie. "Přece jsi mi ještě včera říkal, že mi chceš ukázat celé Rio," usmála se a nedočkavě stiskla mou ruku.

"Neboj, já vím, co jsem slíbil," usmál jsem se a popadl kufr na kolečkách, který ji stál u pravé nohy. Sebral jsem ji sluneční brýle z ruky,ve které si je pevně držela, a po krátkém polibku jí je nasadil na oči. Vzal jsem ji pevvně za ruku a vedl ji k taxíku, který na nás už čekal.

"A kde začneme?," zeptala se a koukala mi nedočkavě do očí. Jako malé dítě. A to jsem viděl i přesto, že ji oči před světlem chránily brýle.

"Myslím, že začneme tím, že se stavíme v hotelu. Necháme tam tvé věci a...," usmál jsem se šibalsky při pohledu na ní a myšlence nad tím, co by jsme mohli stihnout ještě před dlouhou procházkou, kterou jsem měl naplánovanou.

"Tak to zase brzdi," zasmála se, ale políbila mě na rty. Dost vášnivě na to, aby se potom nic nestalo. Aspoň tedy v mých myšlenkách, které byly dost splašené a navíc nabyté velkou porcí fantazie.

"Miluju tě, lásko," zašeptal jsem ji do vlasů, když jsem ji ukázal náš pokoj a její kufr postavil vedle postele.Stella se v mé náruči slabě začervenala a podívala se mi s úsměvem do očí. Měl jsem takové nutkání svalit ji pod sebe na postel a pokračovat s vášnivými polibky, až Bůh ví kam. Ale tu myšlenku jsem se snažil rychle potlačit, aby neměla pocit, že si spolu rozumíme jenom v tomto směru.

"Máš nový kraťasy, že je ještě neznám?," usmála se a šibalsky mi svou dlaní přes záda až na můj zadek. Opravdu hodně mi pomáháš se sebekontrolou, zlato.

"Neprovokuj, zlato," uchechtl jsem se do jejího ucha tiše a vtiskl ji polibek na rty a pak se odtáhl, abych ji mohl vzít za ruku. Stella jenom přetočila svýma nádhernýma očima v sloup, ale pak mě obdařila zářivým úsměvem.

"Kde jsi nechal kluky? Já jenom, že... že jsem je ještě neviděla," zeptala se, když jsme vyšli z hotelu a namířila si to se mnou do centra. Potkali jsme sice cestou několik dívek, které mě i přes mé velké sluneční brýle poznaly, ale už jsme to nějak neřešili. Nebylo co. Člověk jim to ani nemohl mít za zlé. Byly jenom věrné. Opravdu velmi, velmi věrné. A člověk jim za to může být jedině věrný. Jenom díky nim jsme tam, kde jsme. A jenom díky jim jsem potkal Stellu. Lépe řečeno, Stella našla mě. Jediné, co mi opravdu vadilo na naší slávě jsou ti prokletí idioti od novin, kteří jsou nám pořád v patách.