Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 123. (poslední enormně dlouhá část SA :))

*2036 – o deset let později*

LOUIS:

Posledních deset let bylo opravdu to nejnádhernější období, které jsem se Stellou prožil. Naše děti se začínaly sice čím dál více osamostatňovat, ale všichni jsme spolu trávili opravdu každý den. A každý ten den byl pro nás jako nová divadelní hra. Nový film. Každý den měl sice pořád ten zaběhnutý, stejný scénář, ale přitom tam bylo tolik improvizace, že člověk ani nestíhal pořádně reagovat. Neříkám nic o tom, že by se Tommy během těch deseti let nechoval jako ten nejotravnější puberťák na světě a občas těch problémů bylo o něco víc. Prostě měl sem tam nějaký přešlap, že se zapletl se špatnou partou. Na střední to občas byly cigarety nebo alkohol, ale jinak to vcelku probíhalo všechno relativně poklidně a dnes z něho byl už zodpovědný, dvaceti dva letý, mladý muž, který se začínal pomalu věnovat hudbě. Zpíval sice jako sólo, ale nyní byl v Americe, kde si domlouval svou možnou, vysněnou budoucnost.

Cassie a Debbie studovaly naštěstí na univerzitě v Londýně, takže aspoň ony se čas od času objevily doma. Jinak obě bydlely na koleji a věnovaly se učení. Cassie studovala návrhářství a do toho se její tvář – možná trošku i díky jejímu jménu – objevila na titulní stráně nějakého módního časopisu. Byla opravdu krásná. A moje druhá, zlatovlasá princezna, studovala sice na úplně stejné univerzitě, ovšem úplně jiný obor. Studovala práva a věřila tomu, že jednou z ni bude nejenom právnička, ale jednou snad i státní zástupkyně u nejvyššího soudu.

A pak tu byla Stella… Snad ta nejdůležitější osoba mého života, bez které by se ani jedno z našich krásných dětí nikdy nenarodilo. Ta nejkrásnější a nejchápavější žena, která se mi prostě připletla do života, a já ji už nikdy nenechal odejít, i když jsem si kolikrát nezasloužil nic jiného. Ta, která při mně stála za každých okolností, u každého mého rozhodnutí, i když už dávno věděla, že to prostě nemůže vyjít. Vždycky tu byla pro mě a snažila se mě prostě všemožně podporovat.

Se slabým povzdechnutím, ale s koutky svých rtů vytáhlými do slabého úsměvu, jsem zpátky s lehkým pohlazením položil fotku, kde jsme byli úplně všichni, jako jedna šťastná rodina před patnácti lety. Je to tak dávno a přitom tak blízko, až je to jednoduše neuvěřitelné. S hlavou plnou myšlenek jsem přešel do kuchyně a podíval se kolem sebe, až můj zrak spočinul na dveřích od ledničce, kam jsme připínali magnety poznámky, úkoly, upozornění a samozřejmě ještě několik starých obrázků, které jsme dostali od dětí. Mezi svítivě růžovými, žlutými a zelenými lístečky jsem našel i poznámku, která se týkala dnešního dne. Zkontroloval jsem rychle čas napsaný tenkou propiskou s časem, které ukazovaly hodiny, a s dalším slabým úsměvem si ze židle sebral černé – méně sváteční - sako, do které jsem strčil obě dvě své ruce a následně si ji přehodil přes ramena.

Z věšáku jsem sebral klíče od svého auta a měl jasný cíl. Nemocnice. Nechvátal jsem. Měl jsem ještě několik minut k dobru, navíc to nebylo tak daleko. Pohodlně jsem se posadil do sedadla a zapnul si bezpečnostní pás, než jsem strčil klíček do zapalování, jedním pohybem zápěstí jsem nastartoval a zapnul rádio. Vyjel jsem do ulice a pozorně sledoval okolí, ve kterém jsem se pohyboval, abych něco nebo někoho nesrazil, takže jsem si ani včas pořádně nevšiml, že v rádiu začali hrát písničku, která mi dokonale připomněla ty vzdálené časy, když jsme s kluky vyprodávali během několika sekund obrovské stadiony. ‚What Makes You Beautifil…‘ Ta písnička je tak neuvěřitelně chytlavá, že její textu se prostě nedokážu zbavit, i kdybych kolikrát sebevíc chtěl. A já vlastně nechtěl. Rád jsem vzpomínal na ty časy. Denně obklopený tisíci fanoušky, ta atmosféra koncertů, dokonce i to cestování – což je jediná věc, které jsem se nevzdal a rozhodně ani nepočítám s tím, že jednou bych to tak udělal.