Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 5.

LOUIS:

V pohodlných kožených křeslech nachystaných v předsálí hlavních zasedacích kanceláří Modestu! jsme všichni již nepříjemných pětačtyřicet minut čekali na něco, čemu jsem nespokojeně říkali schůze. Nutno podotknout, že my nepatřili mezi ty nejtrpělivější, na něž by měl náš management každou chvíli nervy. Naopak - většinou při tom ztratili i hlavu!

Seděli jsem tam, každý si hleděl svého a převážnou dobu zírali do mobilu, kde jsme projížděli twittery a jiné sociální aplikace. Nebylo by to snad ani tím, že bychom si neměli co říct, ale spíš po několika měsících sdílení stejných hotelových pokojů, člověk chtěl aspoň trochu více svého osobního prostoru. Okamžik, při němž se mohl nadechnout, vypnout a neohlížet se na ostatní, co si o tom myslí. Navíc, například Harry na tom dnes nebyl zrovna nejlíp. Těžko říct, jestli to byly opravdu jenom žaludeční problémy, nebo jestli včera s Edem v baru zapíjel konec tourné po Americe. Ať tak, či tak, vypadal skutečně dost blbě - nazelenale - a sedět vedle něj bylo docela o strach, neboť jsem měl ve zvyku chránit si kůži, což v jeho blízkosti moc nešlo - respekt z toho, že se může kdykoliv naklonit víc ke mně a pozvracet tu jednoduše stále byl.

Nadechl jsem se, abych směrem k němu, ale nakonec jsem to nestihl, neboť dveře od jedné z hlavních kanceláří se otevřela. Stihl jsem sotva tak vypnout mobil, na nějž jsem nechtěl moc upozorňovat, uklidil ho do zadní kapsy kalhot a postavit se na nohy, než se nám někdo z managementu začne věnovat.

„Pst, Lou," zatahal mě slabě za bílé tričko Harry, čímž si nárokoval mou pozornost a já se k němu pohotově sklonil. „Od rána je mi nějak zle - můžeš mi trochu pomoct, aby si toho management nevšiml?" přesunul na mě ty své velké zelené oči, čímž mě nakonec přemluvil, abych mu skutečně pomohl. Podal jsem mu ruku, aby se za ní mohl sám vytáhnout na nohy, a následně mu ji položil na jeho ramene, čímž se nám podařilo aspoň trochu zakrýt jeho vratký postoj.

„Tak se mi aspoň přiznal - byl jsi vče-," neodpustil jsem si stejně s úsměvem do něho rejpnout, ale při pohledu na lidi ve dveřích se mi dech okamžitě vytratil. Zamyšleně jsem zůstal koukat na čtyři dívky zhruba v našem věku, jež zastupovala stejná společnost, Modest!, jako nás. Jenom o rok méně. Zklamání mnou projelo stejně snadnou jako nůž máslem a snaha něco pochopit byla pravděpodobně tou poslední reakcí, co se u mě v těle objevila. Pustil jsem Harryho, který se na nohou sám neudržel a spadl zpátky do křesla, a ohromeně koukal před sebe na ty čtyři. Především na jejich nejmladší členku, malou blondýnku. Perrie.

Můj pohled se ji chytl a nepustil se ji ani ve chvíli, kdy by to bylo to nejvhodnější rozhodnutí. Například během toho, co k ní pohotově přistoupil Zayn a vyměnil si s ní několik polibků... musel jsem vypadat skutečně dost pitomě! Nevěděl jsem, jestli mám být naštvaný nebo zmatený, či na to mám zareagovat úplně jinak. Cítil jsem se přinejmenším jako po slušné ráně pod pas. Zasloužil jsem si tohle? Protože pokud je Perrie tady, kde je potom Eleanor?

„Díky, že mě dokážeš podržet ve chvílích, kdy potřebuju," zaskučel Harry vedle mě, díky čemuž se našim směrem podívaly snad všechny páry přítomných očí. Mohl jsem si připadat jako blázen, ale z neznámého důvodu k tomu nedošlo. Naopak mi to připadalo naprosto přirozené. Ale ani na slovo jsem se nezmohl. Všechno se mi vypařilo z hlavy, jediné, co mi vrtalo hlavou, byly otázky kolem Eleanor. Proč by mi jako lhala?

„Louisi? Jsi v pořádku?" zeptal se mě zmateně Zayn, který si svou přítelkyni za pas ochranitelsky přitahoval do své náruče, v níž si ji aspoň na chvíli potřeboval přitulit. Při použití oslovení k mému jménu, jsem s sebou docela samozřejmě trochu trhl, ale i přesto, jak nevhodně to vypadalo, nedokázal jsem svůj pohled odtáhnout od blondýnky v náručí jednoho ze čtyř svých přátel ze skupiny. Na čele se mi objevila hluboká vráska, jak usilovně se má mysl snažila aspoň trochu reálně odůvodnit absenci své přítelkyně. Nemohla by přece... - nebo mohla?