Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 23.

LOUIS:

"Ne...prosím, neopouštěj mě," vzbudil mě rozespalý hlas, který patřil Stelle. Otráveně, ale starostlivě jsem se posadil na posteli a naklonil se nad Stellu. Její víčka držela pevně zavřené u sebe a pod nimi jí tekly velké, slané slzy. Pohladil jsem ji po tváři a políbil na čelo, které se krčilo.

"Lásko, jen klid, jsem tu s tebou," zašeptal jsem a snažil se ji utřít slzy z tváře.

"Louisi, prosím...miluju tě...ne-nesmíme se rozdělit...," plakala a mně pomaličku docházelo, že já v jejím snu hraju padoucha. Její slova se mi zarývala do srdce, kde mě píchala jako jehličky.

"No tak, lásko moje, jsem tu s tebou," přitiskly se jí moje rty na čelo. Snažil jsem se ji uklidnit. Nebo probudit. To vyjde na stejno.

"Jen díky tobě začínám věřit v sílu lásky....jen díky tobě...to ty zachraňuješ mě, pořád. Bez tebe si nedovedu představit svůj...život, protože...m-můj život jsi je-jenom t-ty," vzlykala a mě její slova dojímala. Nemohl jsem si být jistý, jestli tady vzlyká to, co ke mně opravdu cítí a nebo jenom plácá blbosti, které ji nutí říkat její role. Ale ať tak nebo tak, nemůžu ji nechat dál trápit.

"Lásko, jsem tu s tebou, probuď se," třásl jsem slabě s jejími rameny. Stella se pod mýma rukama pomaličku probouzela. Její uplakaná očka se mi zabodla do tváře a rukama si mě objala kolem ramen. Přitáhla se ke mně celou váhou a já, překvapený její sílou a ležérně opřený nad ní, se svalil na její tělo. Stella si mě přitulila blíž k hrudi a já ji pevně objal kolem zad. Vzlykala mi do ní a nechala se hladit po rozpuštěných vlasech.

"Lásko, neplač," konejšil jsem ji a snažil se jí podívat do očí. Stella si mě ovšem pevně držela u těla a nepřestávala plakat. Viděl jsem ji tak zlomenou, že mě až u srdce píchalo.

"Slib, že jsi skutečný...slib, že jsi skutečný," prosila a stále mi plakala do hrudě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám se odtáhnout a všechno ji vysvětlit nebo počkat, až se vypláče. Nakonec se něco ve mně rozhodlo pro druhou možnost a já čekal a čekal a čekal. Otočil jsem se na bok, abych na ni neležel celou váhou, ale nepřestával jsem ji objímat. Tak moc mě mrzelo, že pláče. Už jenom pomyšlení na to, že je nešťastná kvůli mně, mě dohánělo k šílenství. Ale trpělivě jsem čekal, hladil ji ve vlasech a po zádech a šeptal uklidňující slova do jejího ouška.

"Slibuju," slíbil jsem, když opět prosila o to, abych ji slíbil, že jsem skutečný. Stella se o trošku více uklidnila, ale stále se mě nechtěla pustit. Neměl jsem ji to za zlé, byl jsem rád v její blízkosti, v jejím objetí. Nakonec ale přece jenom slabě povolila sevření, ve kterém mě držela a začala normálně dýchat. Naklonil jsem k ní hlavu, aby se mi podařilo podívat se ji do očí a hřbetem ruky ji pohladil po mokrých tvářích. Stella se už konečně uvolnila a dlaněmi se opřela o mou hruď.

"Zlatíčko, jsi v pořádku?," zašeptal jsem starostlivě a s leknutím se podíval na hodiny, které ukazovaly něco kolem dvou hodin ráno. S povzdechem ke mně opět přitulila hlavu a nechala se hladit po zádech.

"Promiň, že jsem tě vzbudila," omlouvala se hned a oči zavřela.

"Neomlouvej se," zašeptal jsem a políbil ji do vlasů, "už je dobře."

"Byl to jenom sen...," promluvila provinile.

"Spíš noční můra," snažil jsem se odlehčit atmosféru.

"Ta nejhorší," souhlasila vážně.

"Co se ti zdálo?," zeptal jsem se zvědavě a přitulil si ji blíž k hrudi.