Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 72.

LOUIS:

Nikdy bych nevěřil, že požádat Stellu o ruku bude tak strašně náročné. Když už konečně jsem překousl všechny své obavy z toho, že mi už podruhé řekne "ne", nám pomalu nikdo nedal pokoj. Už tři dny ležel v zapomění ten večer, co to Stelle tak neodolatelně slušelo, a ani jeden z nás se k tomu ještě nestihl vrátit. Ten večer to mělo klapnot. Ten večer bylo naprosto všechno perfektní, ale...

FLASHBACK:

"Stello, já... já... Will you marry me?," zeptal jsem se nakonec plný obav a s úškrnem sledoval Stellinu překvapenou tvář, která na mě nechápavě zírala. Instinktivně si položila pravou ruku na rostoucí bříško a, moc dobře jsem slyšel, jak na prázdno polkla. Chvílemi vypadala, že skoro omdlí, ale nakonec se levou rukou pevně chytla zábradlí a pohled sklopila ke svým nohám, na kterých se i ve slabém světle leskly bílé boty. Usmál jsem se slabě pro sebe a chtěl už konečně vytáhnout tu krabičku s prstýnkem z kapsy saka, když mě zastavil její pohled a tenký hlas.

"Loui...," zašeptala něžně mé jméno a hlavu zvedla ke mně. Její oči měly zajímavě překvapeně dojatý odlesk a její dech se konečně zpomalil k normálu. Přešel jsem k ní a její ruce jsem chytl do těch svých a opřel si je o svou hruď. Dlaně měla zavřené pevně do pěstí a takhle mi je nechala položené tam, kam jsem si je položil, a to i přesto, že já ji svými dlaněmi pohladil po ramenech. 

"Stello, já jsem si tím jistý. Já jsem si jistý tebou a vím, že jenom tebe budu vždycky milovat. Nechci, aby jsi na to zapomněla...," šeptal jsem ji do tváře a moc dobře si všímal toho, jak se její rty slabě pootevřely od sebe a ona sama, při každém mém jistém slově, několikrát zamrkala. Třel jsem ji něžně ramena, aby ji nebyla zima a slabě se na ní usmíval nedočkavostí nad její odpovědí, která mi už jednou pro vždy měla přinýst klid v duši i v srdci.

"Louisi, já - já opravdu nevím, co ti na to mám říct," zavrtěla šeptem hlavou a provinile svůj pohled odklonila od toho mého, který sršel nedočkavostí. Zoufale jsem se pousmál jejímu výrazu a ukazováčkem ji nadzvedl hlavu.

"Řekni "ano", prosím... Jenom to chci teď slyšet," zašeptal jsem jí svou odpověď do tváře a začal ve vnitřní kapse černé saka hledat krabičku s prstýnkem, aby si ho mohla prohlédnout. Možná si myslela, že dostane ten, který jsem ji chtěl na tenký prsteníček navlíknout už v Paříži, ale... ale já pořídil jiný. Musel jsem. Musel jsem, protože jsem ho... ehm... ztratil. Ale aspoň jsem měl možnost vybrat jiný a - podle mého názoru - ještě o něco hezčí. Už konečně jsem v kapse nahmatal krabičku potaženou červeným sametem, když se za mnou ozvaly něčí kroky. Překvapeně jsem se otočil za majitelem toho hluku, protože i Stella tam překvapeně koukala, a shledal tam rozesmátého Harryho, který se k nám blížil.

"Tak tady jste! Mám normálně takový pocit, že se nám celý večer vyhýbáte!," zasmál se hlasitě, ale tím si vysloužil jenom nesouhlasný pohled ode mě. "Stello, ty dnes vypadáš... vážně nádherně," zalichotil ji překvapeně a zvedl jeden palec nahoru ve známém gestu. "Že se nestydíš, Louisi. Ani ukázat nám ji nepřijdeš a necháš si ji tady pro sebe. To je teda pěkný...," zavrtěl nade mnou jenom zklamaně hlavou a přešel k nám ještě o něco blíž. "Smím prosit, Stello?," zeptal se a zářivě se na ni usmál.

"Harry!," okřikl jsem ho slabě a hlavou mu naznačil, že má co nejrychleji vypadnout a nechat nás o samotě. "Byl bych ti opravdu hodně vděčný, kdyby jsi nás nechal o samotě, ano? Chci... potřebuju... -eme... hm... potřebujeme si o něčem promluvit," řekl jsem opatrně a chytl Stellu za jednu ruku.