Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 106.

STELLA:

„A co že jsi mi to vlastně chtěla říct?,“ zeptal se po chvilce a já najednou trochu znejistěla, jestli mu to mám, nebo nemám říct, právě teď…

„Ehm… no…, že tě strašně moc miluju,“ řekla jsem ztěžka a kousla se do spodního rtu. Tak nerada mu lžu! Ale zároveň jsem nechtěla přerušit tuto nádhernou, romantickou chvilku mezi námi, kvůli které se Louis mohl strhat. Louis se na mě po mých slovech sladce usmál a ještě předtím, než mi věnoval něžný polibek na rty, pohladil mě po tvářích. Objal mě kolem pasu a za něj si mě přitulil k sobě do své měkké náruče, na svou hruď, ve které – na rozdíl od té mé – bilo srdce pravidelně a klidně.

„Taky tě miluju,“ zašeptal mi do ucha, když se tulila k jednomu z jeho ramen a rukama se obepínala kolem jeho krku jako liána. „Ale tím mé překvapení ještě nekončí,“ usmál se a trochu se ode mě odtáhl. Překvapeně jsem se tedy podívala do jeho nádherných očí a čekala, že svou myšlenku dokončí.

„Jak to přesněji myslíš?,“ zeptala jsem se trochu polekaně, trochu překvapeně a hlavně hodně zvědavě. Louis chytil obě mé ruce do těch svých a dotáhl mě mezi svíčky opatrně ke gauči, na který jsme se spolu posadili, a já se automaticky posunula k jeho tělu, ke kterému jsem se schoulila.

„Bál jsem se, že spolu nenajdeme rozumné datum svatby, tak jsem se o to trochu sám postaral,“ řekl hrdě a když si všiml strachu v mých očích, rychle dodal, „budeme se spolu brát na začátku dubna.“ Po jeho slovech jsem na něho vykulila překvapeně oči a snažila se přijít na jejich význam. V dubnu? V duchu na pomyslných prstech jsem si spočítala, za jak dlouho to bude. Za dva měsíce.

„Kdy přesně?,“ zeptala jsem se bez náznaků jakýchkoliv emocí. A to i přesto, že uvnitř mě se chvělo nepatrné stvoření, které mělo chuť křičet a plakat. Louis mě spokojeně pohladil po zádech a nakonec svou ruku nechal na mém kříži, kde mi příjemně zahřívala bedra.

„Hned čtvrtého. Čtvrtého dubna 2016. To bude náš den. Jeden z těch nejkrásnějších. To ti slibuju,“ políbil mě do vlasů a mně se vytřeštily oči. Z jak dlouho, že se to budeme brát? Únor má letos naštěstí dvacet devět dnů – takže mám jeden den k dobru – a březen třicet jedna. Plus ještě ty čtyři dny z dubna a jsem na šedesáti čtyřech dnech. Super!

„To… to nestihneme všechno zařídit,“ snažila jsem se změnit jeho rozhodnutí.

„Ale naopak. Včera jsem volal Claire a ona mi nadšeně řekla, že tu svatbu dokáže zařídit už do půlky března. Ale nakonec jsme se domluvili na tom, že bude lepší počkat, až bude aspoň trochu pěkněji. Až bude teplo…,“ políbil mě na tvář a já jenom slabě přikývla.

„Je… ty jsi mi ale samé překvapení,“ usmála jsem se nuceně a pevně ho objala kolem pasu. Měla bych mít přece radost z toho, že zbytek svého života chci strávit s někým tak pozorným, jako je Louis. Tak proč přemýšlím nad pitomostmi?!

*večer 3. dubna 2016*

„Chceš mi zakázat i chatovat?,“ podivila jsem se nazlobeně, když si mě Pezz přísně prohlížela, jak píšu Louisovi. Zítra. Pomyslela jsem si krátce a při této myšlence mi naběhla husí kůže snad po celém těle. Byla jsem nadšená a zároveň i trochu nervózní. Nemohla jsem se dočkat toho, až uvidím Toma, Andreu, Aničku a vlastně jsem se těšila i na svou mamku, na to, až konečně pozná Louise. A samozřejmě právě na svého snoubence.

„Ano. Tradice se vztahuje nejenom na to, aby jste, dvacet čtyři hodin, neviděli jeden druhého, ale taky spolu nemluvili. Věř mi. Když mě teď poslechneš, tak budete ten nejšťastnější pár na světě,“ usmála se zasněně. „Dobře, druhý nejšťastnější,“ opravila se a ukázala na její svatební fotku se Zaynem, která jim stála na skříňce v bohatě zdobeném rámečku. „Tak… a teď se rozluč se svým mobilem,“ usmála se slabě a vytrhla mi ho z ruky. „Vrátím ti ho hned po svatbě,“ slíbila mi rychle a já se na ni jenom zašklebila.