Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 85.

LOUIS:

To, že jsem se stal tátou, jsem věděl už skoro tři hodiny a byl to... byl po prostě dokonalý zážitek. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, pořád jsem si nedokázal představit, že to tak je - že je to opravdu pravda, ale pak mi naše miminko ukázali. Bylo to jenom na několik málo sekund, ale bylo to neuvěřitelné. Stella ještě pořád vyčerpaně odpočívala a já byl s ní. Byli jsme jenom spolu, protože našeho maličkýho museli odnést, změřit, zvážit a vůbec mu udělat nějaká vyšetření, jestli je všechno v pořádku. I kolem Stelly se dost motali, ale ne tolik, aby ji to bránilo v polospánku a jiném odpočívání. I já mohl být u ní a držet ji za ruku. Aspoň něco! Horší by bylo, kdybych musel čekat někde venku jako třeba Niall, který to nakonec vzdal a poraženě odešel domu, říct tu skvělou zprávu ostatním.

Jak já byl neuvěřitelně šťastný! Právě teď. Ještě jsem sice třeba nedržel maličkého Tommyho ani v náručí, nevěděl jsem kolik měří a ani v kolik hodin se přesně narodil..., ale dokázal jsem si to živě představit. Pohladil jsem Stellu jenom slaboučce, bříšky prstů, po tvářích a jemně ji políbil na zpocené čelo. Opravdu si nedokážu představit, že by někdo někoho dokázal milovat tolik, jako já miluju ji. Mého anděla. Tu nejúžasnější postavu v mé celoživotní komedii. Ne, na světě neexistuje větší láska než ta naše. Jestli jsem náhodou o tomto faktu někdy pochyboval, tak teď třeba určtě ne. Je to totiž nemožné.

"Ty jsi tu pořád ještě se mnou...?," zeptala se mě Stella něžným, lehce ospalým a nádherně šeptavým hlasem, když opět pootevřela své krásné, pomněnkově modré oči a na jejích rtech se roztáhl slaboučký úsměv, který byl krásnější, než cokoliv na světě. Pousmál jsem se její otázce a vtiskl ji procítěný polibek do vlasů. Její dlaň se pokusila zesílit stisk s tou mou, ale byla ještě příliš slabá na to, aby se ji to pořádně podařilo.

"Samozřejmě, že jsem tady s tebou. A budu tady, slibuju," pohladil jsem ji po hřbetu ruky, kterou jsem držel v té své a donutil ji znovu se pousmát. Stella uhnula pohledem, který věnovala mým očím, a rozhlídla se po pokoji, ve kterém se nacházela a který si evidentně nepamatovala. Její obočí se stáhlo k sobě a její výraz byl značně znejistěný, až skoro znepokojený. "Copak se děje, miláčku?," nechápal jsem a pohladil ji dlaní po tváři, kterou se k mé ruce něžně ještě více přitulila.

"Kde je náš malý brouček?," zeptala se starostlivě a ztěžka opřená o ruce se posadila na posteli, aby lépe viděla do prostoru. Sice ještě slabě sykla bolestí, ale vypadala už daleko lépe, než předtím. Zády se opřela o několik polštářů a starostlivě se se svým pohledem vrátila k mé tváři. Objal jsem ji starostlivě kolem ramen, aby se o něho tolik nebála a vtiskl ji polibek na spánek. "Je v pořádku?," ptala se dál, když jsem nic neodpovídal a já ji opět jemně pohladil po tváři.

"Je v naprostém pořádku, jenom ho...," odpovídal jsem, když přesně v tuto chvíli se otevřely dveře a v nich stála jedna ze sestřiček, s naším miminkem v nářučí, které hlasitě plakalo. Cítil jsem, jak se Stella v mém objetí okamžitě napnula a ruce natáhla - i bez vyzvání - k tomu křičícímu prckovi. Sestřička se na ni jenom pousmála a opatrně ji podala našeho maličkého Tommyho do náručí. Stella mu opatrně podepřela jednou rukou hlavičku a tou druhou ho podepřela pod zadečkem. Tommy svůj křik okamžitě - jako mávnutím kouzelného proutku - omezil a hlavičkou se přivinul ke Stellině hrudi.

"Myslím, že má hlad," pousmála se Stella něžně a věnovala mu něžný polibek na malou hlavičku. Opravdu byl nádherný. Ještě krásnější, než jsem si ho za tu chvilku dokázal zapamatovat. Ručičky měl pevně zmáčknuté do malých pěstiček a ty si držel blízko u zbytku tělíčka.