Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 122.

STELLA:

Svlékla jsem si opět šaty a pověsila je zpátky do skříně na ramínko, aby se zbytečně nezmačkaly, když jsem je na sobě neměla tak dlouho. V ruce jsem sevřela kartáč, kterým jsem si pomalu pročesávala své dlouhé a ještě pořád zvlněné vlasy, abych z nich aspoň zítra neměla jeden velký chomáč a dalo se s nimi aspoň něco dělat. Jo, jasně, ono se mu to řekne, že přijede až zítra a že to bude úplně normální, že si všechno vynahradíme, ale… zapomíná pořád na to, že zrovna zítra mám opět noční a doma nebudu. Slabě jsem si povzdechla a posadila se na postel. Náš společný život byl opravdu složitý, jeden druhého jsme opravdu pořád míjeli a nemohli se pořádně dohonit.

Z kuchyně se až ke mně znovu dostala až moje vyzvánějící melodie a já o něco pookřála. Třeba si před chvílí ze mě dělal jenom srandu a, já nevím, třeba mi volá jenom proto, abych mu došla otevřít dveře. „Louisi… ty jeden tajnůstkářský pitomče,“ usmála jsem se pro sebe a rychle skočila po mobilu. Ani jsem si nepřečetla, kdo mi volá a okamžitě hovor přijala. Měla jsem opravdu pocit, že mi volá Louis a opět něco plánuje. Třeba to řekl jenom kvůli našemu výročí, abych byla o to více překvapená!

„Ano, miláčku?,“ zeptala jsem se s nadějí v hlase a zůstala bosýma nohama stát na studené zemi. Nevšímala jsem si toho, protože jediné, co jsem potřebovala, byl pocit, že prostě znovu slyším Louisův hlas.

„No… ehm…,“ vypravil ze sebe mužský hlas na druhé straně hovoru a já se překvapeně odtáhla. „Asi jste si mě s někým spletla. Volám jenom proto, že doktorka Brown onemocněla a zítra ráno nemůže nikdo přijít. Proto bych od Vás potřeboval, abyste zítra byla schopná být v nemocnici dvacet čtyři hodin. Potřebuju, abyste tu byla už od šesti ráno,“ rozpoznala jsem po chvilce hlas primáře a celá v líci zčervenala. Bože, jak já jsem blbá! Nadávala jsem si a nervózně si několikrát za sebou skousla spodní ret.

„Pane primáři, ale já… mě to opravdu strašně mrzí, ale já zítra nemůžu přijít, protože se mi manžel vrátí teprve zítra a nemám nikoho, kdo by se mi mohl zítra postarat o děti,“ bránila jsem se omluvně a tak nějak vycítila, že tohle mi stejně nejspíš nepomůže.

„Jste jediný lékař, který může zítra přijít. Počítám s vámi, Tomlinsonová!,“ řekl mi skoro rozkazem a než jsem stačila ještě něco zadrmolit na svou obranu, položil mi to. Ani tento fakt mi na náladě dvakrát nepřidal a já svůj mobil, s hlavou plnou otázek, hodila na stůl, který stál u opačné zdi, než linka. To je zase den! S náladou ještě hlouběji pod bodem mrazu, než předtím, jsem se vrátila do ložnice a rozhlédla se kolem sebe. Cítila jsem, jak si pro sebe slabě vrčím, ale nijak zvlášť se tomu nevěnovala a zalezla si pod lehkou peřinu. Z druhé strany – té Louisovy – postele jsem si do své náruče přitáhla jeho polštář a pevně kolem něho obmotala své ruce, abych si aspoň částečně dokázala představit, že tu je se mnou a že tu na všechno nejsem sama, jak jsem to už nějakou dobu viděla…

MOLLY:

Čekala jsem na Nialla na letišti a za ruku držela za ruku svého pětiletého syna, který stejně jako já čekal na svého slavného tátu, který se měl už každou chvilkou vrátit k nám. Jeho vlásky byly stejně tmavě hnědé, a to i přesto, že já byla blonďatá. Ale jeho nádherné modré oči patřily bezesporu tátovi, které měly úplně stejný nádech a dokázaly se rozzářit pro každou maličkost. Občas se i Niall choval jako dítě, ale vlastně jsem si ani nedokázala představit, že by se choval jinak. Možná i kvůli jeho – jenom na pohled viditelné – nevinnosti jsem se jim nechala odvést z Dublinu sem do Londýna.