Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 45.

STELLA:

"A v něm je...?," zeptala jsem se zvědavě, když zářivě červený, balící papír s vysmátými tvářemi hnědých sobů v santových čepicích, sklouzl hladce po menší krabičce modré barvy. Krabička byla příjemná na dotek, jakoby byla potažena modrou látkou a popsaná stříbrnou barvou "SWAROVSKI" se stejně barevnou labutí nad písmenkami "R" a "O".

"No tak... Stello!," protáhl svou odpověď a přetočil očima v sloup, za doprovodu jeho nádherného, hlasitého smíchu, "tak už to otevři!," Pověděl mi nedočkavě a povzbudivě mě pohladil po kolenech, kterými jsem byla Louisovi nejblíže.

"Dobře, dobře...," usmála jsem se a odklopila víčko hebké krabičky. V tu chvíli se pro mě ten čas zastavil. Víčko se pomalu odklopilo a to, co bylo pod ním, mi blýsklo do očí. Malé kroužky z bílého zlata se proplétaly do nádherného, jemného řetízku, který v záři barevných světélek ze stromečku jemně jiskřil. Ale tím, kdo se mi svou září dostal, tak říkajíc, pod kůži se stal nádherný křišťálový kamínek vybroušený do překrásného srdíčka. Jeho modrý nádech mě naprosto uchvátil. Ale nejenom tím, jak se nádherně leskl a jak krásně vypadal mě uchvátil, ale hlavně tím, že byl darovaný od Louise. Z mých očí se chtěly začít kutálet sly, velk jako hrách, ale ještě než k tomu došlo, přitiskla jsem svou hlavu na Louisovo rameno.

"Tak líbí?," zeptal se Louis nedočkavě a pohladil mě po rozpuštěných vlasech. Rukama si mě pevně přitáhl k hrudi a dýchal mi na krk, čímž mě nejenom slabě znervózňoval, ale hlavně ve mně vyvolával příjemné chvění.

"Líbí? Děláš si srandu? Je prostě překrásnej," objala jsem ho pevněji a po mých tvářích klouzala jedna slza za druhou. Ani nevím proč. Nedalo se to zastavit.

"Ale, no tak... přece nebudeš plakat," usmál se a odsunul se ode mě, aby mi viděl do očí. Sv dlaně mi nechal položené na tvářích a s zářivým úsměvem, co mu na rtech nepřestával hrát, si mě prohlížel. "Miluju tě," políbil mě něžně na rty a nepřestával udržovat náš oční kontakt.

"Nebudu," zašeptala jsem, když mi prstama pochytal všechny neposlušné slzy z mých mokrých tváří, "taky tě moc miluju, Louisi." Usmál se tomu, jak jsem to ze sebe dostala a znova mě jemně políbil na rty. "Tohle se mu nepodobá", prolétlo mi hlavou a já se tomu tiše usmála.

"Počkej... zapnu ti ho," vzal mi řetízek z krabičky a přisedl si ke mně blíž, aby na mě lépe dosáhl. Studený kov mě zastudil i přes teplý svetr zezadu na mém krku, když se drobné zapínání dotklo mé kůže. Jeho horké dlaně zůstaly na mém zátylku a jeho oči mě nepřestávaly sledovat. Vypadal úžasně. Tak... nepředvídatelně. Až mě ta jeho krása lehce děsila. Čekal, co se bude dít, ale na to stejné jsem čekala i já.

"Je... je opravdu nádherný," zašeptala jsem, když ticho kolem nás začínalo být pomalu divné, "ale ty víš, že já od tebe nic..."

"Pšššš.....," utišil mě rychle a hladově své rty přitiskl na ty mé, "přestaň to řešit a poslouchej mě... já tě MILUJU." Šeptal mezi dlouhými, překrásně drsnými polibky do mých rtů. Rychle mi přes hlavu přetáhl teplý svetr, pod kterým jsem měla ještě černé tílko s hlubším výstřihem než obvykle, a své rty opět rychle vrátil na ty mé. Přesně tam, kam patřily.

"Louisi...," vzdychla jsem dlouze jeho jméno a zaklonila hlavu, jakmile se jeho jemné rty přesunuly přes mou bradu až na krk. Jeho reakcí bylo jenom krátké zasmání do mé kůže, kterou mi zkousával.

"Louisi...," zopakovala jsem přiškrceně. Nemohla jsem se přinutit ani dýchat, když jeho perfektně bílé zoubky jemně přejely po mé krční tepně.