Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 93.

STELLA:

„Co jsi – co jsi to právě teď udělala?,“ zeptal se mě Louis překvapeně. Jeho hlava byla ke mně stále natočená z profilu a jeho levou tvář zdobil červenající obtisk mé dlaně, která – až k mému údivu – zakryla skoro celou jeho půlku obličeje. V jeho hlase bylo – za celý večer – poprvé možné, slyšet nejistotu a něco, co jsem u něho neznala. Levou rukou si přejel po bolestivém šlicu na tváři a teprve poté se otočil ke mně, aby mi věnoval zmatený pohled.

„Bylo to na tebe moc slabé, že ti mám ubalit ještě jednu a silnější?,“ zeptala jsem se vyzývavě a založila si ruce na hrudi. Nebyla jsem si jistá naprosto ničím, co jsem mu chtěla říct, ale tak nějak jsem v hloubi duše cítila, že to v sobě už déle nedokážu udržet. „Fajn, jestli si myslíš, že já jsem děvka, tak… dobře. Jak chceš. Celou dobu jsem měla pocit, že pro tebe dělám maximum. Že ti dělám tu oporu, co chceš a potřebuješ. A teď ty mi řekneš… jako vážně?,“ zeptala jsem se s falešným pousmání a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Pro sebe jsem se snažila uklidnit, ale viděla jsem, že tohle prostě nejde. Nejde se jen tak uklidnit. Tohle mě od něho moc ranilo. Nečekala jsem, že si tohle od něho zasloužím. „Dobře, jak – jak tedy chceš…,“ otočila jsem se tedy zády k němu a vydala se směrem k naší ložnici, kde jsem vzala svou první tašku, kterou jsem našla a začala do ní házet první oblečení, na které jsem v té chvíli narazila.

„Stello? Stello, co to děláš?,“ zeptal se zmateně a stále měl jednu ruku položenou na své červené tváři. Jen jsem k němu střelila rychlým pohledem, který jsem ovšem okamžitě vrátila zpátky k rychlému balení svých osobních věcí.

„Co myslíš?,“ zeptala jsem se šeptem s velkou dávkou ironie, ale to mi už po tvářích tekly slzy. Až teď jsem si uvědomila jeden docela podstatný fakt a to… kam teď půjdu? Myšlenku, která ve mně vyvolala krátkou nejistotu nad svým rozhodnutí, jsem zatlačila hodně, opravdu hodně dozadu a rozhodla se, že se k ní vrátím až později. Teď je nejdůležitější rychle vypadnout. Vyndala jsem si ze skříně úhledně složený komínek s tričky s krátkými i dlouhými rukávy a pak se okamžitě otočila k tašce, která už obsahovala několik džínů.

„Ale no tak, tohle přece nemůžeš,“ zvýšil na mě hlas Louis, který stál těsně za mnou a který se na mě pořád dost naštvaně díval. Snažil se mi vzít z ruky věci, ale já se dostatečně bránila. Když se mu to ovšem při dalším komínků mikin podařilo, hodil mi to zpátky do skříně a rozzlobeně se na mě podíval. „Kde je to tvoje ‚já ti to vysvětlím‘, kam se to podělo?,“ nechápal, ale jeho hlas byl pořád zvýšenější, než při normální, rozumné konverzaci.

„Odešlo. A víš proč? Protože tobě už stejně nic nevysvětlím. Jediný člověk, kterému věříš, jsi ty. A já nechápu, co jsem provedla tak hroznýho, abys nemohl věřit mně? Já ti nikdy nedala záminku k tomu, abys musel žárlit,“ zvýšila jsem na něj hlas též a obohatila ho ještě o vodopády slz, které mi nezadržitelně tekly z očí a které mi mazaly pohled na všechno potřebné.

„Ne? Vážně si myslíš, že jsi mi nikdy nedala příležitost žárlit?,“ zeptal se nevěřícně a jednou svou dlaní se bouchl do čela, až zavřel oči.

„Ne, nikdy jsem ti nedala příležitost. Já totiž nejsem celosvětově známá celebrita, kterou při každé možné příležitosti obklíčí několik set naprosto smyslů zbavený chlapů, kteří se na mě lepí, jako vosy na bonbón,“ zavrtěla jsem prudce hlavou a naházela do druhé tašky i patery šaty, které jsem měla.

„Vždyť ty víš, že je to moje práce,“ rozhodil naštvaně rukama a pohled plný nenávisti přesunul na mě.

„A… jak je možné, že jsi tu skrytou metaforu našel tak rychle,“ řekla jsem úsečně a pokračovala ve svém balení věcí.