Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 114.

*o další 2 měsíce později*

LOUIS:

„Všechno v pořádku?,“ objal jsem Stellu opatrně kolem ramen, zatím co se snažila opatrně posadit a přitom těžce popadala dech. Její bříško bylo ohromné. Dokážu pochopit, že to tak musí být a že to tak jednou už zažila, ale tím, jak tentokrát čeká dvojčata, tak je její bříško vypadá ne na šestý měsíc – jak by tomu mělo být – ale v klidu na osmý. Stella se jenom pokusila těžce přikývnout a slabě pousmát, což se ji moc nedařilo. Po jejím čele pomalu sklouzla drobná kapička potu, kterou jsem ji setřel, a její dlaň se objevila na té mé.

„Já myslím, že… že jo,“ odpověděla po několika hlubokých nádechů a výdechů, při kterých přivírala oči. Pokud si dobře vzpomínám, Tommy měl po narození něco málo přes tři kila a i přesto porod probíhal dost dlouho. Celkově myslím kolem osmi hodin. Takže teď si opravdu nedovedu představit, jak se Stella musí cítit, když jsou miminka dvě a tím pádem si bude muset projít vším dvakrát. Soucitně jsem ji pohladil po paži a věnoval ji něžný polibek do jejích mokrých vlasů. „Jenom mi trošku tlačí na bránici. To je normální,“ vydechla znovu zhluboka a svou zakloněnou hlavu si opřela o moje rameno.

„Můžu ti nějak pomoct?,“ zeptal jsem se po chvilce, když se Stella snažila jenom uklidnit svůj dech, který měla mělký. Ani si pořádně neuvědomuju, kdy se naposledy pořádně vyspala. Buďto ji vzbudila ranní nevolnost, nebo já, když jsem šel za Tommym, který se budil v brzkých ranních hodinách. Byl to takové naše ranní ptáče, které bylo přesnější, než kterékoliv hodiny. Na minutu přesně se vzbudil vždycky v pět a padesát minut, a pak se snažil vylézt z postýlky, aby mohl za námi.

„A můžeš to vzít aspoň na týden za mě?,“ usmála se slabě a prudce se odtáhla ode mě, protože musela co nejrychleji směrem ke koupelně. Zavrtěl jsem hlavou a i přesto, že jsem věděl, že ji nebudu moct nijak pomoct, jsem se vydal za ní, kdyby náhodou něco nepotřebovala. Její křehké tělo se naklánělo nad záchodovou mísu a ona ji věnovala to nic, které měla ve svém žaludku. Nedokázal jsem pořád přesně pochopit, co může zvracet, když ještě vůbec nesnídala, ale bral jsem to jako hotovou věc. Stejně s tím nic nenadělám.

„To asi nemůžu. Promiň,“ podržel jsem ji vlasy, aby ji do mísy nepadaly a posadil se na vanu. Po tolika týdnech a dnech, co se tento ranní rituál pravidelně opakoval, jsem v sobě ten pocit, který ve mně vyvolával pocit slabosti od žaludku, dokonale potlačil a nyní jsem byl proti němu prakticky imunní. Stella se po chvilce odtáhla a tak, jak na zemi klečela, se natáhla ke mně, aby mě objala kolem pasu. Slabě si povzdechla a nechala se ode mě hladit po dlouhých rozpuštěných vlasech, které ji po dalším zkrácení dosahovaly už ‚jenom‘ po lokty.

„Myslím, že bych ti to snad ani nepřála,“ pousmála se slabě a přitulila se svou tváří blíž ke mně. Její ruce se pevně ovinuly kolem mého těla, jakoby se bála, že ji v tom nechám samotnou. Věnoval jsem ji jemný polibek do vlasů na jejím temeni hlavy a díval se, jak Stella přivřela oči a zhluboka se nadechla. Pohladil jsem ji po délce celých jejích zad a slabě se pousmál, když si Stella něco nesrozumitelného zamumlala pod nosem. „Zdá se to jenom mně, nebo taky slyšíš Tommyho?,“ zeptala se po chvilce ticha, kterému vévodilo pravidelné kapání kapek do umyvadla.

„Já nic neslyším,“ zavrtěl jsem slabě hlavou, kterou jsem měl zabořenou v jejích nádherných vlasech. Zaposlouchal jsem se ještě pro jistotu, jestli jsem neřekl nějakou blbost, ale opravdu jsem nic neslyšel. Snad jenom její i můj pravidelný tlukot srdce, při čemž ten její byl o dost rychlejší a mělčí.

„Přemýšlel jsi už nad tím, jak by se mohla jmenovat naše dvojčátka?,“ zeptala se po dalších několika sekundách ticha, až jsem sebou slabě trhnul. Zavrtěl jsem záporně hlavou a odtáhl svou tvář od jejích vlasů.