Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 30.

STELLA:

"Jestli řekneš, že už mě nechceš vidět... odejdu a slibuju, že už mě nikdy neuvidíš," slíbil Louis zlomeně. Mé srdce se při jeho slovech zrychlilo, sotva se mi dařilo dýchat. Jeho slova mě neskutečně bolela, ale moje odpověď ho možná bude bolet víc...

"Vždyť víš, že to nedokážu...," zašeptala jsem sotva slyšitelně přes své slabé vzlykání. Jsem jak malá. Rozhodla jsem si to sama a teď nad tím brečím jako malý dítě.

"Stello," zaprosil Louis smutně a zároveň zlomeně, až mě u srdce píchlo.

"Louisi... nepřemlouvej mě," zašeptala jsem tiše a o zeď opřená zády, jsem sjela na zašlapaný koberec.

"Nebudu...," slíbil a za skřípání starých parket se posadil na studené chodbě, "nemáš kousek papíru a tužku?"

"Cože?," zeptala jsem se přinejmenším překvapeně.

"Nic, lásko," odpověděl rychle a jeho slova se opět pokusila zahřát moje srdce. Zoufale jsem si položila hlavu do dlaní. Tak ráda bych ho to nechala vysvětlit,... ale nebude to pak ještě horší? Ozval se protivný zvuk, který vycházel z pod dveří. Vzhlédla jsem a spatřila, jak se v tenké škvíře mezi kobercem a dveřmi krčí kousek, ošklivě utrhlého, linkovaného papíru. Opatrně jsem ho vyndala a rozbalila. "Miluju tě!", stálo na něm a mé srdce opět zaplálo radostí a láskou, které v něm byla pořád.

"Louisi!," vzdychla jsem zoufale, protože má vůle, držet se od něho dál, začínala pomalu, ale jistě, slábnout.

"I'm sorry If I say I need ya,, But I don't care I'm not scared of love, 'Cause when I'm not with you I'm weaker, Is that so wrong? Is it so wrong?, That you make me strong," zanotoval tiše.

"Prosím...," zaškemrala jsem, zoufalá ze svého chování.

"You make me strong...," zopakoval s důrazem na prvním slově, "prosím, pusť mě k tobě, abychom si o tom v klidu promluvili!"

"Já tě venku nedržím," zašeptala jsem a přitáhla si svá kolena k tělu. Louis vzal za kliku a nakoukl do mého pokoje. Se slabým úsměvem na rtech za sebou zamkl a posadil se vedle mě. Chtěl mi dát ruku kolem ramen, ale já se mu rychle uhnula, čímž v jeho náručí skončil jenom vzduch. Podíval se na mě zmateně a zároveň i zoufale. Možná dokonce i trošku frustrovaně.

"Vážně nevím, co jsem ti provedl," zašeptal smutně a na kolena mi položil jednu rudou růži, kterou svíral v dlaních.

"Mně jsi nic neudělal," zavrtěla jsem hlavou, "já...já ale nemám na to, abych předstírala to, že mě to netrápí. I když ti to moc přeju, určitě máš z toho radost."

"Samozřejmě z toho mám radost, ale ty to zvládneš," pohladil mě po tváři.

"Louisi, ale já nemám žaludek na to, abych tě jim vzala... prostě na to nemám, nedokázala bych se pak se sebou vyrovnat," zašeptala jsem se slzami v očích, které se mi pomaloučku začínaly spouštět po tvářích.

"Vždyť já je neopouštím, ale kvůli tobě bych to dokázal...," snažil se mě uklidnit se slabým úsměvem, což se mu moc nedařilo.

"Ale to dítě tě bude potřebovat!," vpálila jsem mu do překvapeného obličeje prudce.

"Ty seš těhotná?," zeptal se překvapeně, zatím co mé prsty si hrály s heboučkými plátky růže.

"Já? To ti nestačí jedno dítě? To chceš mít hned dvě najednou?," zírala jsem na něj překvapeně. Jeho slova mi pomalu přestávala dávat smysl. On si myslí, že jsem těhotná i já?!