Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 58.

STELLA:

"Nebudeš se mnou už vůbec mluvit? Provedl jsem snad něco špatně?," zeptal se Louis zamyšleně, když jsme v tichosti leželi vedle sebe ve velké posteli našeho hotelového pokoje. Každý z nás ležel na "svém" kraji postele a dívali se jeden druhému do očí. Jenom naše prsty zůstávaly propletené na jejím středu. Lépe řečeno Louis držel mé ruce pevně v těch svých, protože já na to občas zamyšlením pozapomněla. Sice jsem si pořád vyčítala to, že jsem mu TAMTU  VĚC ještě neřekla, ale právě teď by to třeba šlo... Třeba. Pokusila jsem se slabě usmát jeho nervóznímu hlasu. A to nejenom kvůli tomu, ale i proto, že Louis ležel naproti mě v posteli a stejně jako já měl na sobě pyžamo. To se nestává často. Nebo skoro vůbec? Ale asi bych si měla začít pomalu zvykat. Nebo snad Louis? Přece jenom během pár týdnů budu mít bříško jako slon.

"Nic jsi neprovedl," zavrtěla jsem hlavou nesouhlasně a pokusila se opět slabě usmát. Natáhla jsem k němu ruce a konečně se k němu pořádně přitulila. Na což nejspíš celou dobu čekal, ale možná se trošku bát toho, že je mi pořád špatně. Ale mně vlastně nebylo vůbec špatně. Byla jsem skoro nadšená. A pořád jsem tomu ještě nemohla uvěřit. Necítila jsem se na to, vychovávat dítě. Ještě ke svému vlastní. A upřímně pochybuju, že Louis je na něco takového připravený. Rukama jsem se přitáhla k jeho krku a pohled sklopila k jeho hrudi, abych nemusela koukat do jeho nádherných a velmi nedočkavých očí. Louis sice pevně obmotal ruce kolem mého pasu, ale bedlivě poslouchal všechno, co mu chci říct. "Pamatuješ si jak krásné bylo držet tvé maličké sourozence v náruči?," zeptala jsem se obloukem a pak toho začala litovat. Proč se ptám na takovou blbost? Jasně, že si na to pamatuje. 

"Jasně, že si na to pamatuju. Proč se na to ptáš?," zeptal se překvapeně. Přesně, jak jsem si myslela. Pamatuje si na to. Pamatuje a čeká, co ze mě vyleze dále. Jenomže já najednou nevěděla, jak z tohohle vybruslit. Nebo ne přímo vybruslit, ale dobruslit k tomu, co mu už KONEČNĚ musím říct. Má právo to vědět. A taky by to MĚL vědět. Není to fér vůči němu. Provinile jsem se podívala do jeho očí, které na mě zvrchu koukaly. Jeho rty se jemně přitiskly do mých vlasů a já se na něho slabě usmála.

"No... jenom mě tak napadlo, že...," rozhoupala jsem se konečně k mluvení a nechala se hladit po vlasech. Sice mě to trošku rušilo v myšlenkových pochodech nad vhodným zformulováním slov do vět, kterým by Louis měl správně pozorumět. Dostávala jsem se k tomu, k čemu jsem měla, ale jako na potvoru mu na nočním stolečku zazvonil mobil. Zoufale jsem zavřela oči a odtáhla se od něho, aby si v klidu mohl vzít mobil. Louis se omluvně pousmál a přiložil si mobil k uchu. S povzdechem jsem se dívala do jeho očí, které pozorovaly něco na stropě a s úsměvem odpovídal na otázky volajícího z druhé strany hovoru. "Kdo to byl, Louisi?," zeptala jsem se, jakmile to položil a já ho pohladila po paži, o kterou se opíral.

"Harry mi volal, že se všichni potkáme za půl hodiny u baru, abychom probrali něco ohledně koncertu," pokrčil Louis rameny a nenuceně vstal z postele. Paráda. Takže se k tomu dneska už asi nedostaneme. Nebo dneska jo, ale ne teď. "Půjdeš se mnou, viď, že jo?," usmál se a natáhl se pro mé ruce, aby mi pomohl vstát.

"Nepůjdu s tebou," zavrtěla jsem hlavou nesouhlasně lehla si zpátky pod peřinu. Louis se najednou zarazil a zkoumavě si mě prohlížel. Že by mu to došlo? Ne, to asi ne.

"Já myslel, že je ti už lépe," zašeptal starostlivě a posadil se zpátky na postel. Stihl si sice přetáhnout přes hlavu triko od pyžama, ale v tím skončil. Koukal na mě a starostlivě mi tiskl dlaně v těch svých. Z jeho očí jsem četla, jak se pere sám se sebou. Věděl, že by tam měl jít, ale pořád si nebyl jistý tím, jestli mě tu může nechat samotnou.