Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 105.

LOUIS:

*o několik týdnů později*

„Kluci, dávejte pozor na ten klavír, sakra!,“ rozhodil jsem rukama, když Harry, místo toho, aby mi pomáhal a aspoň hlídal Tommyho, blbnul s velkou kyticí rudých růží. Harry po mně hodil pohled, který mi říkal, že se mám hodit do klidu, že to má všechno pod kontrolou. Pohladil jsem tedy Tommyho po hlavičce, když seděl na gauči a hrál si s jedním plyšovým medvídkem, zatímco kolem něho byly naaranžované květní lístečky stejných růží, které stály u klavíru.

„Nevím, proč mluvíš v množným čísle, když stejně okřikuješ jenom mě,“ pronesl nevzrušeně a postavil na poličky několik kalíšků s připravenými čajovými svíčkami. Přetočil jsem očima a usmál se na Tommyho, který se od rána usmíval jako sluníčko. Je až neuvěřitelný, jak velký už je. A je čím dál krásnější. Myslím si, že je snad čím dál víc podobný Stelle. A to je víc než dobře.

„Puntičkáři,“ vyplázl jsem na něho jazyk a nervózně poklepával levou nohou do země. Chtěl jsem, aby všechno bylo perfektní. A muselo být všechno perfektní. Harry se na mě dotčeně podíval a palcem ukázal pochybně na sebe.

„Já jsem puntičkář? Se podívej na sebe, jak tady vyvádíš kvůli ničemu. Chystáš se ji požádat o ruku už asi po čtvrté a blázníš tu, jako kdybys měl domluvený první rande,“ poznamenal s úsměvem a prohlídl si mě od hlavy až k patě. „Navíc nevím, jestli je kvádro zas až tak důležitý. Jestli to myslíš vážně, tak si tě vezme i v džínách,“ pokrčil rameny a posadil se na stoličku u klavíru. „A… tohle už jsi možná trochu přehnal, nemyslíš?,“ zatvářil se kysele a hlavou hodil k bílému klavíru, který byl stejně jako zbytek obýváků zasypán hromadou lístečků růží.

„Právě si myslím, že když ji o ruku jdu požádat už po čtvrté, mělo by být úplně všechno perfektní,“ přikývl jsem s lehkým pokrčením ramen. Byl jsem s tím vším docela spokojený. Až bude ten správný čas, tak jenom zapálím těch šedesát svíček, aby to mělo tu správnou atmosféru, a pak už budu jenom čekat, až přijde. „A proč myslíš, že ten klavír je špatný nápad? Stella neví, že na něj trošičku umím,“ nechápal jsem.

„No, je pravda, že na něj nemusíš úplně hrát. Dá se na něm dělat plno dalších věcí, jako třeba…,“ nadechl se a v jeho očích se zablýskalo několik ‚skvělých‘ nápadů, které se mu samozřejmě jenom podobaly.

„Dost Harry, nech si své perverzní sny pro sebe, prosím. Já to vědět nechci a Tommy to ještě vědět nepotřebuje, jasný?,“ varoval jsem ho, když se Tommy snažil opět postavit a přijít ke mně. „Ale, ale, ale… kdo nám to chce utéct?,“ zasmál jsem se, když zase spadl na zadeček a v sedě překvapeně několikrát zamrkal. Při zvuku mého hlasu zpozorněl a pak se jenom hlasitě zasmál.  Po kolenou došel až ke mně a já si ho posadil na klín a jeho hlavičku a zádíčka si opřel o svou hruď, aby mi nespadl.

„Tatíííí…,“ vypískl, když jsem mu podal leporelo s malovaným příběhem a snažil se ho tím zabavit, než si uvědomí, že mu vlastně chybí už několik hodin maminka.

„Tatí? Kam se podělo obyčejné ‚táto‘?,“ zeptal se Harry překvapeně a ukázal na Tommyho, který k němu zvedl svůj pohled a opět se zasmál. Jednou svou ručičkou se dotkl mé tváře a tou druhou ukázal k Harrymu.

„Nevšiml sis? Roste nám před očima,“ pokrčil jsem lhostejně rameny a na svého malého synka se usmál. Tommy se podíval na mě a potom na Harryho a vypadal, že si nás oba dost zvláštně prohlíží. „Vidíš ho, jak nás sleduje?,“ usmál jsem se a věnoval Tommymu pusu na temeno jeho hlavičky.