Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 11.

STELLA:

"Stello, jsi v pohodě?," zeptal se mě Tom a rukou mi zamával před unavenýma očima. S leknutím jsem skoro nadskočila a věnovala mu nechápavý, unavenený a trošku i otrávený pohled.

"Proč bych nebyla?," zeptala jsem se.

"No...asi po páté se tě ptám, jak ses vyspala a ty jsi mi za tu dobu nebyla ještě schpná odpovědět," uškrnul se a pokrčil rameny, "děje se něco?"

"Ne, mělo by? Jenom jsem si toho nevšimla. Měla jsem asi větší zásek," bránila jsem se.

"To máš poslední dobou dost často...takovou tě neznám," řekl starostlivě Tom a pohladil mě po paži. Jenom jsem zakoulela očima a natáhla se přes stůl pro rohlík a máslo.

"Tome...já jsem pořád stejná," bránila jsem se s úsměvem.

"No...," bránil svůj názor na věc Tom.

"Žádné no, teď už koukej jíst," zasmála jsem se a strčila mu namazaný rohlík do pusy. Vykulil na mě oči a rohlík rychle z pusy vyndal. Nadechl se, aby mi vynadal, ale po polibku od Andrey nakonec svorně vydechl.

"Tak já poběžím...," usmála jsem se a obloukem obešla sedícího Toma.

"Kam jdeš?," zeptal se mě se zájmem a Andreu objal kolem ramen.

"Mám dneska co dělat. Nejprve půjdu pomoc mamce, pak si dojdu vyzvednout letenky a pak půjdu balit," zavolala jsem z chodby, po cestě do mého pokoje.

"Ty už nám zase chceš odletět?," zavolal na mě a v jeho hlase bylo slyšet zklamání. Z pokoje jsem popadla kabelku a boty a vyběhla se s nimi ještě rozloučit.

"A co sis myslel? Za dva týdny mi začíná další semestr...je nejvyšší čas. A navíc, ještě to tak nehoří, odlétám až za týden," usmála jsem se počínání svého brášky a vypadla z domu.

Moje mamka pracovala v nemocnici Na Homolce, sídlící v Praze 5. Tedy jen kousililínek od našeho domu ve Stodůlkách, v Praze 13. Maminka mě přivítala s upřímnou radostí v sesterské uniformě. Červené brýle ji zvýrazňovaly zelené oči a její rty zdobil milý úsměv. Černé vlasy měla nyní sestříhané do krátkého mikáda s lehkým vínovým melírem.

"Stello, to je od tebe milé, že ses na mě přišla podívat," usmívala se maminka mile při pauze na oběd, "mrzí mě, že jsem na tebe neměla čas, ale zrovna dneska jsme měli veliký fofr."

"Neomlouvej se, bylo fajn tě sledovat při práci. Musíš to brat tak, že jsem dneska měla takovou menší praxi," smála jsem se a napila se studené limonády. Kůže se mi opalovala do hněda a večer příjemně hřála. Pohladila jsem se po svých teplých ramenech chladnými dlaněmi od limonády.

"Tohle ti bude chybět, viď?," usmála se trošku smutněji a zkoumavě si mě prohlížela.

"Jo, bude. Bude mi chybět to teplo, v Londýně je daleko chladněji. Vy mi budete chybět,...všechno mi bude chybět, ale je pravda, že už teď mi chybí Londýn. Je to pro mě takový nezvyk, že to ani nedokážu přesně popsat," vysvětlovala jsem své pocity a přitom rozhazovala rukama.

"Já vím, to nám je po tobě taky smutno...a nejvíce Tomovi. Nedávno měl s Andreou menší problém, s námi o tom nechtěl mluvit a tebe nechtěl otravovat přes facebook a jiný sociální blbosti," pohladila mě smutně po dlani a nakonec mi věnovala slabý náznak úsměvu.

"Jaký měl s Andreou problém?," zeptala jsem se zájmem.

"No...jeden Tomův kamarád mu řekl, že ho Andrea podvedla. On tomu sice nevěřil, ale nějaké pochybnosti má člověk vždycky, ne? Jednu dobu se spolu vůbec nebavili, on se jí vyhýbal, neodpovídal ji na zprávy, telefony...dokonce několikrát za ním přišla k nám domu a on dělal, že doma není. Bylo strašné období...on se s nikým nebavil, chodil jako tělo bez duše... Ale nakonec si to vyřídila a vyplynulo z toho, že ten Tomův kamarád vůbec není jeho kamarád, ale bývalý přítel Andrey. A při takových chvílích ho opravdu hodně mrzí, že jsi tak moc daleko od nás," vysvětlila mi.

"To jsem nevěděla, moc mě to mrzí," odpověděla jsem smutně a podívala se do země.

"Ty za to přece nemůžeš," chlácholila mě a objala mě kolem ramen. Vstala jsem od stolu a přehodila si kabelku přes rameno.

"Kam jdeš?," vylekala se.

"Tobě končí pauza a já si musím vyzvednout letenky, začít balit a asi si zajdu ještě něco koupit na sebe," odpověděl nenuceně můj hlas.

"Tak se uvidíme až doma," usmála se a zmizela v bledě modrých dveří s nápisem "Plicní".

LOUIS:

Konečně mě doktoři propustili domu. Kluci se o mě starali přímo skvěle, mamka se sestrami mi každý den volali, dokonce i Paul s managementem se rozhodli darovat nám ještě nějakou dobu volnost, aby jsme se v klidu připravili na pokračování Take Me Home tour. Poslední dobou jsem trávil čas především s Liamem, s Haroldem sice taky, ale Liamovi jsem byl neskonale vděčný za jeho pomoc s hledáním naší zachránkyně. Navíc Liam měl v poslední době nějaké neshody se Sophiou, a proto se mi mile rád věnoval. A já jemu. Věděl jsem přesně, jak se cítí, já si něčím podobným prošel po našem rozchodu s Eleanor. Byl bez zájmu, radosti, nadšení,...ale nedával to na sobě tolik znát, jako právě já. Nechtěl svými problémy zatěžovat nás,...ale když jsme občas byli sami doma, aspoň trošku se mi otevřel. Ochotně se mnou mluvil o všech svých pocitech a starostech. Nikdy jsme si nebyli tak moc blízko, vždy měl blíže k Niallovi, jenomže ten teď chodil randit a neměl moc času. A když čas náhodou čas měl, Liam říkal, že mu nebudu přidělávat starosti.

"Louis, myslíš si taky, že se mnou Sophie je jenom kvůli naší slávě?," zeptal se mě jednou, když dům patřil jenom nám dvěma. Leželi jsme na zemi u mě v pokoji a o nic moc se nestarali.

"Tohle já nedokážu posoudit...je to přeci tvoje přítelkyně. Jak tě to jenom napadlo? To věříš všem těm nenávistným pomluvám fanynek, které ji vůbec neznají," nadzvedl jsem nechápavě jedno obočí.

"Ne...to určitě ne, jenom...poslední dobou je taková divná. Ruší naše schůzky, kdykoliv jdeme jinam než na veřejné místa. A celkově vůbec se ke mně chová zvláštně, úplně jinak než...," nedokončil větu.

"Než Daniel?," usmál jsem se a poplácal ho po rameni.

"Ehm...jo," vydechl, "tobě snad Eleanor nechybí?"

"Já nevím...neříkám, že vůbec nikdy si na ni nevzpomenu, ale...," nakrčily se mi svaly ve tváři do prapodivného výrazu.

"Ale teď myslíš na jinou, co?," vystřídal tvrdou linku v jeho tváři laškovný úsměv.

"Ne, nemyslím."

"Ne, tak co zamýšlíš s tou fotkou?," uškrnul se a hodil pohled k fotce na mém nočním stolku. Podíval jsem se jeho směrem a pohled mi spočinul na krásné tváři usměvavé, modrooké dívky. Usmál jsem se na fotku Mého anděla. Je sice pravda, že myslím na to, jak bych ji mohl poděkovat, něco ve mně dokonce přemýšlelo na to, jak ji najít,...ale to bylo všechno, asi.

"Nic...prostě se mi tu jen tak válí," pokrčil jsem rameny, ale po pravdě mi každou noc ležela pod polštářem. Asi jsem zbytečně blbnul, ale chtěl jsem si tím přivolat sny o ní.

"Tak já ji uklidím, jo?," natáhl se přes mé tělo pro fotku.

"Liame...ehm...mně tady nepřekáží, jen mi ji tady nech," zastavil jsem ho váhavě.

"Dobře," usmál se, vstal a odešel ke dveřím.

"Dobrou noc, Loui," otočil se ke mně naposledy a zavřel dveře.

Dlouho se mi nedařilo usnout, měl jsem takový zvláštní, ztísněný pocit. Kolem půlnoci jsem zaslechl veselý příchod Harryho, ale na jeho klepání na dveře jsem neodpovídal, nechtělo se mi poslouchat ty jeho řeči. Ne teď. Klepání utichlo, zaklaply Harryho dveře a dál už nebylo slyšet nic. Tma mě obklopovala a já přemýšlel nad vším možným. Nad koncerty v Austrálii a Asii, nad setkání s rodinou, nad tou dívkou,... Opět se mé myšlenky ubíjely k ní, opět, jako každou noc. Měl bych ji najít, ale co bych ji řekl? Co by na to řekla ona? Byla by ráda? Byla by naštvaná? Smutná?

Zavřel jsem oči a usnul. Za týden se odlétá do Austrálie. "So tell me girl if everytime we...", opakoval jsem si během spaní texty písniček. Tak dobrý, aspoň něco si ještě pamatuju...