Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 117.

LOUIS:

„Podržíš ji, prosím, na chvilku,“ pousmála se na mě Stella a do mé náruče položila i druhou klidnou holčičku, která sladce spinkala a nenechala se vůbec ničím rušit. Stejně jako ta druhá, která se ode mě prakticky nenechala odtrhnout a spinkala tak u mě už pěknou chvilku. Posadil jsem se s nimi na židli a blaženě se usmál. Bylo to zvláštní, když obě mé holčičky spinkaly nerušeně v mé náruči, zatím co Stella se šla obléct, abychom mohli vyrazit domů. Tommy se na mě překvapeně díval a jeho modré oči sledovaly, se slabým úsměvem, který zdobil jeho tvář, jeho sestřičky.

„Nespěchej, však mi si poradíme,“ pousmál jsem se a zvedl pohled k Tommymu, který se opíral o Stellinu bílou postel, na které teď několik dnů spala, a stydlivě si hraje se svými prsty na rukách a vytahává si dlouhé rukávy svého trička. „Tommy, pojď ke mně taky,“ usmál jsem se na něho a sledoval, jak jenom na mou nabídku vrtí záporně hlavičkou. „Ale no tak, pojď se podívat na své sestřičky,“ nepřestával jsem se svým naléhavým přemlouváním, ale jeho odpověď zůstávala pořád stejná. Nehnul se ani o píď ve svém postavení a jenom na mě upíral ta svá velká modrá očka. Až když přišla Stella z malé koupelny, která byla připojená k tomuto pokoji, tak se odlepil od postele a rychle Stellu obejmul kolem jejích stehen, až se překvapeně podívala na mě.

„Copak je broučku?,“ zeptala se Stella překvapeně a zvedla ho ze země. Přitulila si ho k sobě, protože se jeho drobné ručičky okamžitě obmotaly kolem jejího krku, a mě obdařila nechápavým pohledem. Stejně jako já, tak ani ona nechápala, co se mu stalo, že takhle reaguje. Včera, když jsme totiž byli s Tommym za Stellou a našimi holčičkami, tak všechno bylo v pořádku a i on si je chtěl chovat. A teď, z ničeho nic, reaguje takto. „Stalo se ti něco?,“ zeptala se Stella starostlivě a posadila se s ním na ustlanou postel. Tommy místo odpovědi jenom němě zavrtěl hlavou a nechtěl se jejího krku pustit ani tehdy, když si ho pořádně posadila na svá kolena. „Víš přece, že mi to můžeš říct,“ pousmála se na něho něžně a pohladila ho po zádech.

„Tobě jo,“ zakuňkal slabě a blíž se k ní přitulil, aby ho náhodou nechtěla pustit. Po jeho krátké větě jsme si se Stellou vyměnili významný pohled a snažili se vzájemně odhadnout, co si o tom ten druhý vlastně myslí, protože já jeho chování a vlastně ani slova nechápal.

„Jak to myslíš, ty můj malý Šmudlo?,“ zeptala se Stella šeptem a pohladila ho ve vláskách, kterými ji šimral do tváře. Cassie mi zatím – nenechajíce se vyrušovat ze svého spánku – svou hlavičku opatrně tiskla k mé paži, na které jsem ji držel, a klidně přitom oddechovala. Její drobné ručičky byly zavřené do maličkých pěstiček a ty měla položené lehce pod svým tělíčkem. „Tatínek ti snad něco provedl?,“ zeptala se spíš s odlehčeným tónem, ve kterém se odrážel slabý náznak humoru. Když ani na toto Tommy nijak nereagoval, slabě si povzdychla a postavila ho zpátky na zem: „Promluvíme si o tom ještě doma, ano?“

………………………………………

„Možná by nebylo od věci, kdyby sis s Tommym promluvil i ty. Já vám soudce dělat nemůžu,“ řekla mi zamyšleně a pohladila mě po zádech, když jsme koukali spolu na televizi. Obě holčičky před chvilkou konečně opět tvrdě usnuly a Tommy si ve svém pokojíčku hrál se svými hračkami. Po jejích slovech jsem sebou slabě trhl a překvapeně se na ni podíval.

„Jak s ním mám mluvit, když se mnou moc mluvit nechce?,“ zeptal jsem se nechápavě a nevěděl, proč tomu tak je, protože si vůbec neuvědomuju, že bych mu něco provedl. Jak jsem se totiž snažil přijít na to, co se s ním dneska stalo, nemohl jsem stejně na nic kloudného přijít a to mě dost ničilo. Vždyť mu nejsou skoro ani dva a on se mnou mluvit nechce. Jak to asi bude vypadat, až bude v pubertě a bude mu třeba třináct?