Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 99.

STELLA:

Louis si vzal talíř, který přede mnou ležel na stole, a došel s ním ke kuchyňské lince naproti. Já si mezitím podepřela hlavu o hřbety svých rukou, které se mi propletly nad stolem díky tomu, že jsem se v loktech o ten stůl opřela, a zamyšleně koukala za ním, proč to všechno dělá. 

„Doufám, že ti bude chutnat, ještě nikdy jsem to nezkoušel vařit, až teď,“ usmíval se, když přede mě postavil už plný talíř, na kterém jsem měla nandaný špenát a na něm lososa. Milovala jsem ryby, ale nikdy jsem neměla tolik času, abych si je udělala. Bylo to docela komický, protože i přesto, jak jsem ryby měla ráda, tak mi strašně moc vadil smrad rybiny, takže tohle byla docela příjemná změna na mém jídelníčku.

„Uvidíme,“ pokrčila jsem rameny uvolněně a podívala se pořádně na obsah talíře přede mnou. V levé ruce, zatímco pravou jsem si svou hlavu pořád podpírala, jsem si pohrála nad jídlem a pak od něho vzhlédla hlavu k Louisovi, který mě nepřestával sledovat.

„Tak už přece ochutnej,“ usmál se na mě nervózně a sedl si naproti mně, aby na mě lépe viděl. Jediné, co mi kazilo plný výhled na něho, byl dlouhý, ale tenký plamínek svíčky uprostřed mezery mezi námi, který se v jeho nádherných očí odrážel, jako zapadající slunce ve vlnách průzračného moře. Úplně mě ten pohled očaroval, ale nenechala jsem to na sobě znát. Uloupla jsem si tedy vidličkou kousek oranžovo-růžového masa z lososa a napíchla ho na vidličku. Docela jsem byla zvědavá, jak to bude chutnat, když se… aspoň to říkal, že se snažil.

„Dobrý,“ zamumlala jsem s dlaní před pusou a pokusila se křečovitě usmát.

„Nechutná?,“ zeptal se okamžitě a polekaně pustil vidličku z ruky, až slabounce cinkla o hranu talíře.

„Ale… ano, chutná. Proč by mi to nemělo chutnat?,“ zeptala jsem se překvapeně a spolkla sousto, které jsem měla ve své puse.

„Určitě? Víš přece, že mi můžeš říct pravdu, viď, že jo? Jestli ti to nechutná, tak to klidně řekni,“ řekl mi už o něco klidněji a bylo na něm vidět, že se poznatelně uvolnil. „Ble, to je fakt hnus,“ řekl, když mu jeho koutky u úst absolutně ztuhly z důvodu silně dominantních chutí.

„Není to tak strašný, jenom jsi to prostě asi několikrát zkoušel dochutit citrónem,“ zasmála jsem se tlumeně do své dlaně jeho výrazu.

„Ne, je to fakt hrozný,“ odsunul talíř dál od sebe a pak se pokusil ještě jednou usmát, „jen si to přiznej.“

„Není to zrovna tvoje nejpovedenější specialita, ale není to tak zlý. To se prostě občas stane,“ snažila jsem se ho aspoň trochu uklidnit, ale myslím si, že s tím byl tak nějak smířený a ještě si z toho stíhal dělat srandu. „Ale rozhodně se drž něčeho jednoduššího, třeba těstovin,“ usmála jsem se na něho.

„No tak si to přiznej, je to opravdu hrůza,“ natáhl se a do své pravé dlaně schoval mou levou. Palcem mě pohladil přes celou délku mé ruky, od zápěstí až po konečky prstů. A už jenom tento jediný pohyb ve mně dokázal vyvolat chvění po celém těle.

„Jo, máš pravdu. Je to strašný,“ přikývla jsem nakonec a polkla, abych schovala své překvapení z jeho jednoduchého gesta, které mě dokonale dokázalo rozrušit. Odsunula jsem svou ruku a viděla, jak v jeho tváři padl zklamaně ten úsměv, který ještě před chvíli zdobil jeho tvář, stejně jako jeho ruka padla na stůl z té mojí. „Ale to nevadí, stejně nemám hlad. Neměl jsi ztrácet svůj drahocenný čas kvůli mně,“ řekla jsem a opatrně vstala ze židle, kterou jsem potom hned zasunula na své místo. Vzala jsem ze stolu talíř, na kterém byla ještě hromada nedojedeného jídla a chtěla to odnést.