Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 77.

STELLA:

„Nechceš přece, abych věřila tomu, že sis do pokoje přivedl holku, byl jsi opilej a nic nebylo. Že ne? Louisi, to si opravdu myslíš, že jsem tak hloupá?," zeptala jsem se dotčeně a zavrtěla nevěřícně hlavou. „Co si myslíš, že ti na to řeknu? Myslíš si, že z toho mám radost? Jako vážně? To je... já nechápu, jak - jak jsi mohl? Já tě nikdy nepodvedla! Já tě nikdy nezradila! Já...," nedopověděla jsem, protože se mi v krku vytvořil opět knedlík velikosti galaxie a po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Byla jsem více než zklamaná jeho chováním. Cítila jsem se totiž naprosto zlomeně. Bezmocně. A hlavně na všechno sama.

„Stello, mě to opravdu mrzí. Nikdy by se to nestalo, kdybych ten večer tolik nepil. Já vím, že ty jsi mě nikdy nepodvedla, ale já... nemyslel jsem v té chvíli, byl jsem úplně bez smyslů. Nemyslím si, že jsi hloupá, to ani náhodou, ale je to pravda! Opravdu. Vážně. Sice se mnou přišla, ale nic nebylo," šeptal zlomeně a mou tvář chytl do svých dlaní, abych mu neuhýbala pohledem. Zavřela jsem oči a cítila, jak se mé čelo nevěřícně zkrabatilo a já se snažím uvěřit tomu, co mi říká. Ale pořád mi to nešlo. Pořád ve mně byla taková ta nejistota, která mě nutila obrátit všechna jeho slova jenom v prach a lži.

„Louisi, já takhle dál už nemůžu," vypravila jsem ze sebe stěží přes své hlasité vzlyky a věci na spaní okamžitě pustila z rukou. Mé oči se zavřely, aby se nemusely koukat do těch nejkrásnějších očí na světě, které se na mě momentálně mučivě koukaly. Cítila jsem z nich takovou bolest, že mi to dodávalo ještě větší pocit viny. Ale já nevěděla proč. Vždyť já jsem teď přece nic neprovedla! Nebo snad jo? Ublížila jsem mu nějak, že musel udělat to, co udělal? Hlasitě jsem popotáhla a opravdu nebyla daleko od nervového zhrocení. Neříkal doktor, že bych se měla šetřit? Neříkal snad, že bych se měla vyhýbat krizovým situacím? A byla tohle vůbec krizová situace?

„Vážně by mi teď hodně pomohlo, kdybys mi řekla, na co právě teď myslíš," zašeptal zničeně a palci mě pohladil po tvářích, které držel ve svých dlaních. Opět jsem tedy své oči nechala otevřít a postavit se čelem jeho zmučenému výrazu ve tváři. Slabě jsem ucukla úlekem, když jsem uviděla, jak blízko je jeho obličej od toho mého. Jak už jsem mohla cítit jeho přirozenou vůni. Trápil mě. Právě teď mi způsoboval opravdu velkou bolest u srdce a já nevěděla, co si s ní mám počít. Pozorovala jsem jeho pomalu zvedající se hruď, která způsobovala nadzvedávání tenké, bílé košile, která už měla rozepnuté první tři knoflíčky od krku, díky čemuž jsem se mohla dívat na jeho velké tetování na prsou.

„Právě teď si říkám, že si asi na chvilku sednu, aby se mi nezamotala hlava," odpověděla jsem vyhýbavě a čekala, až pustí mou tvář. Louis si smutně povzdechl a jeho teplé dlaně, na kterých studily jenom konečky prstů, se svorně posunuly z mých tváří, po krku až k ramenou, ze kterých je už volně pustil podél svého těla. Sklopila jsem pohled k zemi a sledovala své bosé nohy, jak nervózně podupávají na místě. Otočila jsem se k němu zády a pomalými, nucenými kroky došla až k pohovce, na kterou jsem se posadila. Vlastně jsem si na ní spíš klekla. Nohy jsem si podsunula pod zadek a já si je slabě přisedla. Levým loktem jsem se opřela o opěradlo, aby se mi sedělo ještě o něco pohodlněji a o něj jsem se opřela celou svou váhou. Opravdu jsem začínala být unavená, ale zároveň jsem věděla, že když si nepromluvíme, neusnula bych.

„Prosím, pověz mi všechno, nad čím přemýšlíš. Chci znát tvé myšlenky, i když je číst neumím. Nechci, abys byla tak mučivě dlouho ticho. Opravdu mě to strašně moc bolí...," zašeptal mezi tím, jak přecházel k pohovce, na které jsem seděla, a svou pravou ruku si přesunul na hruď blízko srdci. Frustrovaně jsem se na něho podívala kvůli tomu, co po mně chce a několikrát si skousla spodní ret. Tak strašně moc jsem s ním o tom chtěla mluvit a najednou jsem neměla, co mu říct.