Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 48.

STELLA:

"Ty někam odjíždíš?," zeptal se Louis nevěřícně. Nevím, co jsem byla víc, jestli překvapená, že ke mně promluvil tak náhle a nebo znepokojená tím jeho nevěřícným tónem. S hrůzou ve svých očích jsem se  podívala do jeho tváře a on polekaně pustil nízkou skleničku ze svých rukou na zem.

"Louisi, já...," zakoktala jsem se při pohledu do jeho zaskočených a mírně rozzuřeně žhnoucích očí, "já musím, nezlob se na mě."

"Kdy jsi mi to jako chtěla říct... ještě před chvilkou mě ujišťuješ, že je všechno v pohodě a že se nic neděje a pak... pak tohle," rozhodil naštvaně rukama a stoupl si dynamicky do střepů rozbité skleničky, až to nepříjemně zaskřípalo o kamennou mozaiku. Zastavil se na nich, ruku si opřel tvrdě o čelo a pevně zavřel oči. Nevěděla jsem, co mám dělat. Opět. Mám ho jít prostě obejmout a prosit o opuštění? Říct mu všechno, co mě trápí? Hádat se s ním? S povzdechem jsem se sesunula na studenou dlažbu a pohled upřela na svá kolena. Začínala mnou třást už opravdu slušná zima a v té chvíli jsem se donutila zalitovat nad tím, že jsem si sundala černé sáčko a ven vyšla pouze v šatech s odhalenými rameny.

"Všichni mi říkali, že budeš potřebovat podporu. Nechtěla jsem tě zatěžovat svý - svými starostmi," fňukla jsem a hlas se mi, spolu s celým tělem, prudce roztřásl.

"Stello... dokážeš pochopit, že chci, aby jsi mi vždycky řekla o VŠEM... opravdu o VŠEM, co tě kdy bude trápit?," zeptal se s úsečným tónem ve svém hlase a nevěřícně zavrtěl hlavou.

"A dokážeš zase ty pochopit... že tě nechci zatěžovat svými zbytečnostmi, protože už takhle je toho na tebe hodně?," zavřela jsem oči, ze kterých se mi začínaly rozbíhat slzy, a hlavu si schovala před jeho pohledem do svých dlaní.

"Stello...," zašeptal blízko mé tváře a stáhl mi ruce z obličeje, "sakra, ty seš ledová! Pojď dovnitř, ať nejsi nemocná!" Zvedal mě ze studené země za ruce, ale já se mu vykroutila.

"Ne, nech mě... nech mě ti všechno říct. Řeknu ti všechno, jenom mi do toho nemluv, prosím," požádala jsem ho a uhnula před jeho intenzivním pohledem do mých očí.

"Řekneš mi to až později, teď už konečně pojď do tepla," přerušil mě.

"Ne! Tady se mi lépe přemýšlí!," ucukla jsem stroze a pak slaběji dodala, "a navíc tady nemusím nikoho překřikovat a bát se toho, že nás uslyší někdo, kdo nemá."

"Dobře... ale rychle," požádal mě jemně a ruce mi pevně sevřel ve snaze mi je zahřát.

"Slibuju...," přikývla jsem rychle a pohled od něho opět ještě o něco vzdálila, "musím jet domů, protože můj táta leží v nemocnici." Cítila jsem, jak se Louis rychle nadechl, aby mi něco pověděl, možná svůj názor, ale já ho prstem před jeho rty zastavila. "Nepřerušuj mě, prosím... máma je z toho všeho na zoufalá a já bych si prostě neodpustila, kdyby se s ním něco stalo a já u něho nebyla," zašeptala jsem a nechala se přitulit na jeho hruď, ve které jeho srdce klidně bilo.

"Pojedu s tebou, neboj. Nenechám tě jet samotnou, aby se ti ještě něco stalo," zašeptal mi do ucha a pohladil mě povzbudivě po zádech.

"Ne... ne, ne, ne. Ty zůstaneš tady. Kluci tě potřebují tu, management by ti to stejně nedovolil... já to zvládnu sama, hm?," nesouhlasila jsem rychle a ruce si schovala do saka jeho smokingu.

"Ale mě to nezajímá... já pojedu s tebou. Pojedu kamkoliv pojedeš ty. Nenechám tě samotnou," odpověděl klidně, ale s důrazem na každém slově.

"Ne... to teda nepojedeš. Letadlo mi odlítá hned ráno... letenku už si stejně neseženeš, "trvala jsem na svém i já a odtáhla se od něho, "budu potřebovat někoho, komu budu moct zavolat... kdo mě bude schopný odreagovat od toho, co na mě čeká doma. Tak mi pomůžeš nejvíc. Prosím, nejezdi!"