Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 102.

STELLA:

„Co tady děláš? Myslel jsem, že Tommyho přivezu až kolem osmý,“ zeptal se mě zmateně a prohlížel si mě, jak tam naproti němu stojím. Jeho suché oblečení za tu dobu, co stál mlčky a zíral na mě, už pěkně zmoklo a vyrýsovalo mu jeho svaly na hrudi. Bezděčně jsem polkla a prohlídla si jeho tělo. Vlasy mu v mokrých pramenech padaly do očí a on přes ně jen tak mžoural. Byl neuvěřitelně krásný! Krásnější, než jsem si dokázala představit. Na okamžik jsem sklopila pohled k zemi, na které jsem stála a na kterou padaly obrovské kapky z nebe čím dál rychleji a hustěji.

„Chtěla jsem tě vidět,“ odpověděla jsem a pravou rukou jsem si z tváře odsunula vlasy, které mi bránily ve výhledu na něho a přes které jsem se snažila šilhat. Louisovi se na tváři objevil slabý úsměv a pak jenom uvolněné pokrčení ramen. Neuměla jsem si sice pořád odůvodnit, proč tu takhle v tom dešti stojím, ale nějak jsem věděla, že dělám dobře.

„Aha… fajn… skvělý,“ dostal ze sebe Louis po troše námahy a udělal jeden krok blíž ke mně. Skoro jsem přes naši mezeru mohla cítit to teplo jeho těla, které z něho doslova sálalo a kterého jsem si tak strašně moc přála dotknout. Mé srdce se rozbušilo hlasitěji a já si byla skoro jistá, že to musí slyšet i on a že právě toto je důvod jeho uličnického úsměvu. „Myslel jsem, že jsi s Niallem v Liverpoolu,“ zašeptal a já měla pocit, že jeho teplý dech cítím na své tváři.

„Neodjela jsem s ním,“ zavrtěla jsem hlavou a trochu zaklonila hlavu dozadu, abych viděla do jeho očí, které stále nic nechápaly. „Chtěla jsem být s tebou a ne s ním,“ zašeptala jsem a v té chvíli si mohla všimnout toho, jak se v jeho očích objevily jiskřičky. Louis se usmál ještě o něco víc, když jsem i já k něm udělala nesmělý krok, abych si mohla dobře všimnout jeho reakce na to.

„Jsi si tím jistá?,“ zeptal se ještě s posledními zbytky obav ve svém hlase a natáhl ke mně jednu svou ruku. Připadalo mi to, jako kdybych měla vstoupit do neznáma a to i přesto, že to pro mě bylo něco docela samozřejmého. Slabě jsem se usmála na jeho dlaň a tu svou začala mučivě pomalu natahovat k té jeho. Až několik centimetrů nad ní, jsem zastavila svůj pohyb směrem k němu, a zvedla pohled k jeho očím, ve kterých se leskla zvědavost.

„Jsem si jistá tebou…,“ zašeptala jsem nakonec a po zaznění těchto slov v tichu, které nás obklopovalo, jsem se objevila v jeho příjemné náruči, po které jsem toužila. Obmotala jsem se rukama kolem jeho krku a pohladila ho po vlasech, které se mu – v takto mokrém stavu – plazily zezadu po krku. Ty jeho mě objaly kolem pasu, na kterém jsem měla jenom nalepené svoje mokré tričko. Byla sice neuvěřitelná zima a do toho pršelo tolik, jako snad ještě nikdy za můj dlouhodobý pobyt v Londýně, ale neobtěžovala jsem se doma s oblékáním, když jsem si konečně uvědomila dost podstatnou část svého já. Já nemůžu a ani nechci být už bez něho…

„Studíš, pojď dovnitř,“ pousmál se mi se starostmi o moje zdraví do vlasů a já jenom slaboučce přikývla. Ale když se ode mě trochu poodtáhl, aby mě mohl vzít kolem pasu a odvést si mě k sobě, já se zastavila a otočila si ho čelem k sobě, až na mě několikrát jenom slabě, ale překvapeně zamrkal. Celým svým tělem jsem se opřela o to jeho a chytila jeho obličej opatrně do svých rukou. Stoupla jsem si na špičky a věnovala mu procítěný polibek na rty. Louis se toužebně dotkl mých boků a – podle slabého větříku, který oběhnul kolem mých zad, jsem poznala, že mi opatrně nadzvedl na jedné straně z těla jeden lem mého mokrého trička. Na mně nebyla suchá ani jedna nitka, ale o to víc mě tento polibek vzrušoval. Z jemného polibku se naše rty dostaly až do druhé fáze, kdy spolu vášnivě zápasily a já jenom slastně vydechla do jeho bezchybně tvarovaných rtů. „Za co?,“ zeptal se potěšeně a věnoval mi ještě jeden polibek na rty, když jsem se už stahovala pomalu na zem, zpátky do reality, do které se mi z celého srdce nechtělo.