Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 81.

LOUIS:

 „Proč mi nechceš ukázat své fotky, když se i ty na ty moje díváš? Máš snad přede mnou tajemství, které mi nechceš prozradit?,“ zeptal jsem se lehce uraženě a opět se zkusil natáhnout po fialkové knížce s fotkami. Stella se slabě zamračila a pohled sklopila na své ruce, ve kterých držela stále ještě moje fotky z dětství.

„Ne, to vůbec ne,“ zavrtěla hlavou ze strany na stranu a nakonec svůj pohled odklonila ode mě. „Jenom… ještě se necítím na to, abych znovu viděla fotky svých rodičů, promiň. Já… nechci, aby sis to prohlížel, protože mi to přijde ještě dost brzo. Louisi…,“vydechla smutně a skousla si svůj ret.

„Jenom kvůli tomuto to všechno?,“ vydechl jsem si úlevou a přitulil si její tělo k tomu mému. „Ty jsi mě vyděsila,“ usmál jsem se od srdce do jejích vlasů a slabě ji pofoukal na krk. „Dobře, když si to nepřeješ, tak já to řešit nebudu,“ pokrčil jsem rameny a pohladil ji po tváři.

„Ale, … ale já možná teď chci, abys to všechno viděl. Možná… možná že i chci, abys viděl celou mou minulost, protože… pořád doufám, že má budoucnost jsi ty,“ zašeptala mi něžně do hrudě a jemně mě políbila na rameno.

„Nebudu tě nutit,“ zavrtěl jsem hlavou a jemně ji od sebe odstrčil. Vstal jsem ze sedačky, na které jsme seděli, ale její ruce rázem znovu vystřelily ke mně.

„Nenutíš mě. Myslím to vážně… neopouštěj mě!,“ zafňukala srdceryvně a svýma rukama se obmotala kolem mého krku. Slabě jsem se pousmál a stoupl si k ní, abych ji přidržel. Poslední dobou byla ale pořádně citlivá, ale kdo by ji to měl za zlé, že?

„Já tě přece neopouštím!,“ usmál jsem se. „Ale bude lepší, když to necháme na jindy. Mám pro tebe totiž malilinkatý překvapení,“ natáhl jsem k ní ruku a vzal si ji do náručí. Pořád mi přišlo zvláštní, že jsem ji držel ve svém sevření tak, jako před několika měsíci, ale… ale zároveň tu byl ještě někdo s námi. Někdo třetí. Někdo… někdo kdo je Stelle i mně stejně blízký a zároveň i podobný.

„Už zase? Už zase překvapení?,“ zeptala se nevěřícně a její oči se nadšeně rozzářily. Přikývl jsem místo slovní odpovědi a vzal svou ruku pevně do té své. Tahal jsem ji do místnosti, která jako jediná zůstávala stále nevyužitá. Ale to se mělo do několika týdnů změnit. Otevřel jsem dveře od místnosti, která se nacházela hned vedle naší ložnice, která velikostí skoro přesně odpovídala velikosti pokoje pro hosty. Vlastně tato místnost byla ještě o několik metrů čtverečních větší.

STELLA:

Louis otevřel dveře, které zůstávaly pořád zavřené. Nebyl důvod je otevírat. Ten pokoj byl nevyužitý a pokud vím, tam se tam dávaly nepotřebné krámy na které akorát sedal prach. Ale když je Louis přede mnou otevřel, doslova mi tím vyrazil dech. Několikrát jsem sama od sebe překvapeně zamrkala, ale ať se mé oči zavřely kolikrát chtěly, vždycky tam stálo to, čemu jsem nemohla uvěřit. Pustila jsem Louisovu ruku a otočila se kolem sebe, abych si celý pokoj prohlédla pořádně a všude kolem.

„Louisi?,“ vydechla jsem zaskočeně a donutila se znovu zamrkat. „Co tě to popadlo?,“ koukala jsem do všech koutů s otevřenou pusou. „Jak… jak tě to napadlo? Tohle všechno. Proč jsi mi něco neřekl, pomohla bych ti,“ mrkala jsem, jakoby mi do očí něco padlo, ale jediné, co jsem v nich ve skutečnosti cítila byly drobné slzy, které se pomalu spojovaly a v podobě těch větších mi stékaly po tvářích.

„Není to trochu moc otázek na jednou?,“ uškrnul se a ležérně – s viditelnou hrdostí na sebe – o futra světle, až skoro bíle, natřených dveří místnosti.