Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 78.

STELLA:

„Vážně chceš právě teď mluvit o jménu pro naše miminko?," zeptala jsem se překvapeně se zdviženým obočím a zamyšleně si na lžičku nabrala trochu míchaných vajíček, které nám připravil k snídani. Louis s úsměvem přikývl a s požitkem se napil z pomerančového džusu. „Tak fajn," pokrčila jsem klidně rameny a dál se věnovala jídlu. Sice jsem už několikrát přemýšlela nad jménem, ale tím, jak jsme si nenechali říct, jestli se nám narodí holčička a nebo chlapeček, jsem si tím tak hlavu nelámala.

„To je všechno, co mi na to řekneš?," zeptal se Louis a jeho obličej ozdobila překvapená grimasa. Vzhlédla jsem tedy od svých míchaných vajíček hlavu a věnovala pohled jemu. Louisův pohled mě totiž více než paralyzoval a já přesně nechápala, o co mu jde.

„Jo," odpověděla jsem klidně a napila se ze své skleničky s džusem. „Když o tom chceš mluvit, tak mě napadlo, že jsi nad tím už přemýšlel," usmála jsem se a pohladila ho po ruce, kterou měl uvolněně položenou na stole. „Tak do toho, zasvěť mě do svých nápadů," zazubila jsem se na něho nakonec a bedlivě naslouchala každému jeho slovu.

„Ty jsi snad o tom ještě nepřemýšlela?," zeptal se trošku dotčeně a prohlížel si i sebemenší mimiku v mé tváři. Očima jsem z jeho tváře přejela po kuchyňské lince a dělala, že se koukám kolem sebe, jestli tu náhodou někdo jiný není s námi. Jak ho mohlo napadnout ptát se na takové otázky? Za dva měsíce ze mě bude matka, pro Boha!

„Samozřejmě, že jsem o tom už trochu přemýšlela, ale... ale nedošla jsem k žádnému jménu, u kterého bych si řekla „ano, takhle se bude jmenovat moje dcera" a nebo „takhle se bude jmenovat můj syn"," pokrčila jsem rameny a svůj pohled opět vrátila k Louisovi. „Proto se tě ptám na tvůj názor. Proto by mě zajímalo, co napadlo tebe," usmála jsem se a políbila ho na jemně oholenou tvář.

„Já mám jasno...," usmál se Louis na mě a hrdě se opřel lokty o stůl, aby se na mě mohl snadněji koukat. Do očí mu spadlo několik pramenů jeho nazrzle hnědých vlasů a tím jeho celkový výraz dosáhl větší jemnosti v ostře řezaných rysech.

„To je mi ale novina," vykulila jsem na něho překvapeně oči a hlavu si podepřela o jednu dlaň. Odsunula jsem talířek s mojí snídaní, protože mě najednou přešla chuť, a do ruky si vzala jenom skleničku s pomerančovou šťávou, která mě příjemně studila do dlaně. „A budeš tak hodný a sdělíš své plány i své přítelkyni a nebo ji dorazíš hned při vyplňování jmen v porodnici?," zatvářila jsem se uraženě a probodla ho svým pohledem. Louis se jenom uchechtl se sklopenou hlavou do země, ale pak se na mě opět podíval.

„Ale no tak," usmál se a pohladil mě po tváři. „Je to jen takový nápad a já myslím, že se ti bude líbit," sliboval mi s tenkým úsměvem od ucha k uchu.

„Tak do toho," pobídla jsem ho stále překvapená jeho lhostejností a sebejistotou, „překvap mě!"

„Napadlo mě, že kdyby se nám narodila holčička, tak by se mohla jmenovat Stella," usmál se na mě s nedočkavostí ve svých nádherných, modrých očích a čekal mojí reakci. Z mé tváře se ale automaticky úsměv vytratil a já záporně zavrtěla hlavou.

„To je ale originální," převrátila jsem mezi tím ještě očima a stále vrtěla hlavou ze strany na stranu. „Nechci, aby se naše dcera jmenovala Stella," odporovala jsem mu a slabě se zašklebila.

„Proč? Tvé jméno je moc krásné a já chci, aby naše malá dcerka byla aspoň z poloviny tak krásná, jako je její matka," usmál se a já se po jeho slovech slabě začervenala. Moc dobře jsem to cítila. Moje tváře úplně hořely. Jestli si ještě pořád neuvědomoval, co se mnou jeho slova dělají, tak musí být pořádně natvrdlý. Ale podle mě si to až moc dobře uvědomoval a velmi dobře se přitom bavil.