Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 83.

LOUIS:

"Co se děje, Nialle?," zopakoval jsem netrpělivě, protože z druhé strany našeho hovoru jsem mohl slyšet jenom zrychlený dech a slabé steny. Co se to tu děje? Mám se bát? Proč se mi neozívá? Vnitřně jsem začal docela slušně panikařit, protože něco mi říkalo, že není všechno tak, jak by mělo.

"Louisi," ozval se po několika minutách konečně Niall a já si aspoň trochu oddechl. "Louisi, potřebuju, aby jsi okamžitě přijel do Londýna, ano? Hned sedej do auta a přijeď!," dával mi rychle pokyny a já kromě jeho hlasu slyšel i tlumené výkřiky v pozadí a kňučení pneumatik na silnici.

"Proč? Teď jsem teprve přijel. Stalo se snad něco?," nechápal jsem ho a snažil se dat dohromady, co se mohlo stát. Je ale pravda, že mě snad nic nenapadlo. Když najednou se mi v hlavě vynořilo podezření. "Stalo se snad něco Stelle? Nialle, proč mlčíš?! Je Stella v pořádku?," opakoval jsem pořád dokola nevrle a snažil se z něho konečně dostat nějakou odpověď. Pokud možno kladnou.

"Musíš přijet, protože Stella...," začal dramaticky a pak se na několik okamžiků opět odmlčel. To mi jako dělá naschvál nebo co to jako má být? "... Stella začala rodit!," řekl důrazně a já zaslyšel, jak jeho pneumatiky auta zaskřípaly na silnici. Slova, která jsem měl tu možnost slyšet v tu chvíli mi vyrazily dech. Teď?! Cože? Nemá snad rodit až za dva týdny? Překvapeně, s pusou dokořán, jsem se posadil na svou postel a snažil se si to všechno dát dohromady. "Louisi! No tak, jsi tam?," křikl na mě z druhé strany Niall po několika minutách, až jsem sebou překvapeně trhnul. Všiml jsem si, jak se mi ruce chvějou a já mu nemůžu uvěřit. Není to jenom hloupý vtip? To by mi snad neudělal, ne?

"Ehm... jo. Jsem tu," zadrhl jsem se nervózně a jednou rukou si zajel do vlasů. Nevím, co to se mnou je. Najednou se mi udělalo skoro mdlo. Ona rodí a já jsem tak daleko. Daleko, od kud ji nemůžu být ani oporou. To je snad zlý sen!

"Dobře, teď mě poslouchej. Sedni do auta a přijeď co nejrychleji, ano? Já teď vedu Stellu... - au, drtíš mi ruku! - ...do nemocnice. Až budu něco víc vědět, tak ti zavolám! Musím běžet. Jo, a mám ti vzkázat od Stelly, že tě pozdravuje," ukončil to dříve, než jsem stačil cokoliv říct a já jenom zíral do stěny s plakáty. Nadechl jsem se zhluboka a snažil si dat pořádně dohromady, co se kolem mě za tu chvíli všechno stalo, ale nakonec jsem se rozhodl jednat. Já ji v tom nenechám samotnou! Musí přece vědět, že jsem s ní, i když si upřímně ani nedokážu představit, jak bych ji teď mohl pomoct. Vzal jsem tedy z postele jedním rychlým pohybem klíče a běžel po schodech dolů, div jsem se o ně nepřerazil. Úplně jsem se vykašlal na věci, které jsem si přivezl sebou a uháněl chodbou ke dveřím. Bez rozloučení. Není čas na nějaké zbytečné zdržování. Teď musím jednat!

"Louisi? Kam jsi nám to zmizel?," usmála se na mě moje mamka a její hlas mě donutil zastavit se rázem na místě. Několikrát jsem se donutil zhluboka nadechnout a pak zase pokojně vydechnout, než jsem se donutil otočit se k ní čelem. Vlastně za mými zády nestála jenom ona. Stála tam totiž v doprovodu tetičky Mary, Lottie, Dana a v náručí svírala tentokrát Ernesta. "Stalo se něco? Ty odjíždíš?," zeptala překvapeně při pohledu do mých rozrušených očích.

"Já...," zašeptal jsem a cítil, jak mám v puse naprosto prázdno. "... Já musím," vydechl jsem po několika pokusech polknout naprázdno, což byla velká kravina a já se málem udusil. Spatřil jsem, jak ani jeden z nich, co tu stáli, naprosto nechápou, proč. Proč tak najednou? Ale já se s každou přibývající sekundou cítil víc pod stresem a navíc plný obav. Co tu ještě dělám?

"Ale proč?," ozval se místo hlasu mé mamky, hlas Lottie a její oči se propalovaly až k mojí duši. Musel jsem být asi naprosto bez výrazu, protože nejspíš nikdo nedokázal vyčíst to, na co právě teď myslím. Ale na co jsem vlastně myslel? Snad jenom na to, že bych už měl konečně vypadnout!