Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 84.

STELLA:

Odvezli mě do jiné místnosti, kde nebylo prakticky nic. Snad jenom holé stěny, nějaké nástroje - u kterých stála zase jiná zdravotní sestřička a které jsem si ani nestihla moc prohlídnout - a jiné lůžko, na které mi pomohlo tak pět lidí opatrně přelézt. Položila jsem se s hlasitým výdechem na záda a pootevřenýma očima sledovala světlo nad sebou, které nepříjemně a nepravidelně poblikávalo. Skoro až fascinovaně. Prostě jsem se upnula k něčemu, co se nehýbalo a pomalu mě to uklidňovalo. Nedokázala jsem totiž lhát sobě tak, jako Louisovi. Opravdu jsem se strašně moc bála. Ne o sebe. Ne o to, jestli to bude bolet, protože to opravdu hodně bolelo už teď. Bála jsem se o to malé. Bála jsem se o něj víc, než o cokoliv jiného. Ani jsem to popsat nedokázala.

Zakřičela jsem znovu a křečovitě v ruchách sevřela kousek látky, který mě zahaloval. Dělalo se mi od bolesti skoro mdlo. Pomalu černo před očima a já si přála jediné. Ať je to už konečně za mnou! Prosím, ať už mám konečně jistotu, že tomu maličkýmu se nic nestalo! 

"Tlačte!," rozkázal mi doktor s rouškou před pusou a já opět zpanikařila. Jak mám asi, pro Boha živýho, tlačit v takových bolestech? To je snad vtip, ne? Zaťala jsem tvrdě zuby k sobě a snažila se tlačit a nekřičet. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to dělám správně. Prostě jsem se snažila řídit pokyny doktora přede mnou. Cítila jsem jen matně, jak jsem roztáhla ještě o něco víc nohy, ale bylo to, jako bych to ani neovládla svou vlastní vůlí. Zaklonila jsem hlavu dozadu, ale tentokrát se ani nedívala na poblikávající světlo. Tentokrát jsem své oči nedokázala - v bolestné grimase - ani otevřít. 

Bolest opět na malou chvíli zeslábla a já se snažila popadnout dech na další kolo. Na další kontrakci. Protože už teď mě slušně děsilo to, jak s každou další kontrakcí to bolí víc a víc a já to stále hůře rozdýchávám. Nabrala jsem si tedy vzduch snad do každého plicního váčku v mých plících a v duchu se smířila s tím, že to opět bude bolet ještě víc, než předtím. Rezignovaně jsem naposledy v klidu vydechla a pohledem přejela po všech, co stáli kolem mě. Od těch, co stáli u mých roztáhlých nohou, až po ty, co stáli mně nejblíž. Někteří z nich bedlivě sledovali přístroje, které bez přestávky ukazovaly hodnoty mého tlaku nebo tepové frekvence, a jiní se snažili starat o mně. Jedna sestřička se mi dokonce občas snažila setřít všechny kapičky potu z čela látkovým kapesníkem, ale to nebylo ani zpoloviny tak příjemné, jako když to dělá Louis.

"Musíte se soustředit, slečno. Pořádně, tlačte!," ozval se znovu hlas doktora a já jenom nechápavě zavrtěla hlavou. Já se přece soustředím! Na nic jiného nemyslím, tak co po mně chce ještě víc? Opět jsem se v zádech začala prohýbat, abych dokázala ulevit aspoň trochu bolesti, ale v první řadě, abych pomohla miminku. Ale to asi nebylo přesně to, co po mně chtěli. Protože jakmile jsem se začala kroutit, asi dvě sestřičky nechaly všeho a pevně sevřely ve svých rukách mé paže, aby mě zastavily. Špatně...

Hlasitě jsem vykřikla bolestí. Znovu. Nedokázala jsem si už ani představit, jak dlouho tady jsem. Jak dlouho mě to všechno bolí. Ale už je to docela dost dlouho. K mému neštěstí se kontrakce byly stále častěji a já to nezvládala skoro ani udýchat. Ale musela jsem. Musela jsem kvůli tomu maličkýmu, musela jsem kvůli Louisovi a možná... možná i kvůli sobě. 

"Už vidím hlavičku," ozval se doktor už o něco klidněji a já nevěděla, jestli mám být ráda a nebo být smutná. Jasně, že jsem byla ráda. Strašně moc, ale zároveň jsem si byla naprosto jistá tím, že teprve teď to pořádně začne. A to bude něco. Zatlačila jsem - ani nevím jak víc - a snažila se nekřičet moc nahlas, aby si všichni nemysleli, že jsem nějaká hysterka. Opravdu to bolelo. Strašně. Strašně moc. Ale musela jsem to zvládnout. Zuby se mi opět tvrdě zatnuly k sobě a z očí mi vyklouzly první, drobné slzy.