Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 121.

*2026 – o dalších pět let později*

STELLA:

Celá netrpělivá jsem čekala v obýváku na gauči, až přijede Louis. Už zase! Každý rok ta stejná písnička o tom, že s kluky končí se zpíváním a vzápětí to stejně nikdy není pravda. Ani jsem mu to nemohla mít za zlý, protože jsem mu to opravdu přála. Přála jsem mu všechen ten úspěch, který je prostě nutil pokračovat se zpíváním. Ale na straně opačné mě to neskutečně štvalo, že se s nim musím pořád loučit. Měla jsem skoro pocit, že odjíždí čím dál častěji, a to mě dohánělo pomalu k šílenství. Už i při vzpomínce na to, co mi včera řekla Cassie, která měla za úkol do španělštiny napsat referát o svém tatínkovi. Byla sice už v páté třídě, ale měla pocit, že o něm prakticky nic neví. Že by se toho o něm pomalu víc dozvěděla z internetu. Ještě teď mě bolí u srdce při vzpomínce na její pláč, když se mi snažila vysvětlit, že Louise zná celý svět lépe, než ona sama.

Rychle jsem tyto myšlenky potlačila a soustředila se na to, že dnes už konečně opět přijede a ještě ke všemu do domu, kde na něho budu čekat jenom já. Střetlo se totiž víc událostí najednou a Tommy během dneška a zítřka bude u Jay v Doncasteru, kam se neskutečně těšil za Ernestem, se kterým se stali nejlepší kamarádi a často se navzájem i bez nás navštěvovali. Toho jsem tam odvezla už včera a se slzícíma očima jsem ho ‚předala‘ Jay, která se o něho určitě bezchybně postará, ale i přesto mi přišlo, že nějak rychle roste a utíká ode mě. Debbie a Cassie měly zítra vystupovat s mažoretkami v Manchesteru, a proto je tam jejich trenérka Kate odvezla s celým týmem už dnes, aby si stihly všechny ještě minimálně jednou projet celou choreografii.

A já se doma ocitla sama. Sama, jako snad ještě nikdy předtím. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak neskutečně rychle všechny mé děti rostou a snaží se osamostatnit. Jak to bude za několik let, až bude Tommy třeba na vysoké, holky budou dokončovat střední a Louis bude snad ještě pořád někde na turné po Austrálii, jako dnes. Cítila jsem, že se mi chce opět začít plakat, proto jsem si preventivně utřela oči a snažila se usmát aspoň pro sebe. Jsem tak nevděčná! Měla bych být ráda, že mám skvělou práci, která mě neskutečně baví, tři nádherné děti, kterým jde všechno, na co sáhnou, a milujícímu manžela, o kterém ještě pořád sní tolik žen…

Zanotovala mi zpráva a já se s úsměvem otočila za melodií svého mobilu, který ležel na stole. Nedočkavě jsem ho odemkla a musela se usmát už před přečtením obsahu, protože zpráva byla od Louise. I po tolika letech, i po deseti letech manželství a třech dětech, jsem se těšila z každé maličkosti, kterou mi dokazovaly nejenom zprávy a naše hodinová volání, ale i z jeho přítomnosti. Myslím si, že tohle nemůže říct každý pár, ale já to říct mohla na sto procent. Přesně na den před deseti lety jsme si řekli své ‚ano‘ a tím se zavázali k naší lásce. Přestala jsem snít a otevřela obsah, který na mě okamžitě vyskočil. ‚Ještě jeden koncert a pak už jenom na letiště. Ani nevíš, jak se na tebe těším. S láskou, xxxLouis,‘ přečetla jsem si a přitom se mi na tváři roztáhl široký úsměv. Vydechla jsem úlevou, protože tohle psal jenom tehdy, když si byl na sto procent jistý, že své letadlo opravdu stihne.

PERRIE:

V náručí jsem sevřela svou sedmi letou dcerku, Emmu, a podívala se nedočkavě na pódium, kde zpíval její táta. Její očka svítila stejným nadšením jako ty jeho. Vždycky na pódiu cítil v žilách adrenalin, který ho dovedl až k tomu pomyslnému konci, který se neúprosně blížil. Mohli si nalhávat, že budou napořád mladí, ale tohle byl život, který pro ně už prostě musel skončit. Chápala jsem je. Opravdu. I mně každá vzpomínka na úspěchy slavné dívčí skupiny, která pokořila i dokonalé ‚Spice Girl‘ a tím se zapsala do historie, bolela. Občas jsem si říkala, jak krásné by bylo vrátit opět čas a zpívat s těmi nejlepšími holkami, které jsem kdy poznala. I po třech letech mě prostě bolel u srdce fakt, že jsme se musely rozejít a vydat se vlastní cestou. Ta největší kariéra nám, na rozdíl od One Direction, skončila už před sedmi lety. Tak ono… není se čemu divit, když jsme měli hned dvě ve stejný rok dítě a po mateřské se zase zkoušet dostat na vrchol… Byl to prostě nesplnitelný sen, který se nám vytratil, aby ho naplnily jiné sny. Sny o vlastní rodině. Kterou jsme měly, naštěstí, šanci najít a taky ji všechny našly.