Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 116.

LOUIS:

Bylo to zvláštní. Sedět jen tak na chodbě, koukat na to, jak se ke Stelle sbíhá tolik lidí, a zároveň vědět, že já ji nemůžu vůbec nijak pomoct. Nervózně jsem musel aspoň pravou nohou nepravidelně hýbat a představovat si, že je všechno v nejlepším pořádku, že Stella je pořád dost silná na to, aby bojovala, protože ona byla tou největší bojovnicí, kterou jsem kdy poznal. A musel jsem samozřejmě i přemýšlet nad tím, jestli jsou obě naše děti v pořádku. Nevěděl jsem vůbec nic. Nevěděl jsem, jak dlouho bude ještě trvat, než uvidím Stellu v pořádku odpočívat v normálním pokoji a dokonce ani to, kdy to pro ni skončí. Jediné, co jsem si dost dobře uvědomoval, bylo to, že Stella už rodí bez mála čtyři hodiny. A to počítám jenom tu dobu, co je na sála, kam k ní nemůžu.

„Všechno v pořádku?,“ zeptala se mě váhavě jedna ze sestřiček a její hlas mě dokázal více, než překvapit. Po dlouhé době na mě zase někdo promluvil a bylo to víc než zvláštní. Zvedl jsem k ní hlavu a všiml si, jak přichází blíž ke mně z opačného konce chodby, než sídlil sál, kde byla Stella. Pokrčil jsem rameny a pokusil se o slabý úsměv.

„Asi jo, nevím,“ projel jsem si svými prsty ve vlasech a opřel se o opěradlo. „Asi bych měl být, ale je to zvláštní… to všechno,“ zjednodušil jsem své myšlenky do jedné zvláštní odpovědi a sledoval, jak se její rty roztáhly do chápavého úsměvu. „Moc to nezvládám, i když se o to snažím,“ dodal jsem zklamaně ze sebe samotného a svěsil tělo zpátky ke kolenům, o které jsem se celou dobu opíral.

„Naopak, zvládáte to dost statečně na to, že tu čekáte tak dlouho,“ usmála se na mě sestřička mile a váhavě se posadila na židli, kterou od té mé oddělovaly dvě prázdné. „Měli jsme tu tatínky, kteří tu hulákali, že tam musí být taky a přitom tam většinou překáží, než aby tam pomáhali rodičkám. Často se tam dokonce stane, že tam omdlí a doktoři se pak musí starat o jejich otřesy mozků a ne o samotný porod. Ale vy… myslím si, že vzhledem k situaci je lepší, že tam nejste,“ pokrčila rameny a podívala se podezíravě po lidech, kteří tam procházeli a dívali se na nás.

„Jak to myslíte ‚vzhledem k situaci‘?,“ zopakoval jsem nechápavě její poslední slova v otázce a překvapeně se na ni podíval. „Je s ní snad něco? Nějaké komplikace? Co se, sakra, děje?,“ vletěl jsem na nohy a přešel k ní tak blízko, že jsem ji pevně chytl za její ramena a donutil ji čelit mému pohledu.

„Nic. Opravdu, všechno je v pořádku. Myslela jsem to, že vaše paní rodí dvojčata a odmítla epidurální anestezii. Jinak je všechno v naprostém pořádku,“ uklidňovala mě, až jsem si nakonec svorně sedl na své původní místo.

„Vy jste mě ale vyděsila,“ zamumlal jsem spíš pro sebe a zavřel na chvilku oči. „A jak jste mluvila o té… epidurální anestezii… ona ji vážně odmítla? Myslel jsem si, že mluvila o tom, že si to nechá dát. Neudělala chybu s tím, že rodí bez toho? Netrpí víc?,“ zahrnul jsem ji otázkami, až se jenom překvapeně uchechtla.

„No, opravdu ji odmítla, a jestli udělala chybu s tím, že to odmítla, to opravdu nevím. Každá žena na to reaguje individuálně, přece jenom se jedná o chemický zásah do těla. A jestli se ptáte na můj názor, tak to, že si ji nenechala píchnout na začátku, ještě neznamená, že teď to v sobě už nemá. Mohla být tak vyčerpaná, že na to teď kývla, ale… to je věc názoru. Pravdou ale zůstává, že když jsem rodila já poprvé, tak mi to dokázalo úplně zastavit porod a pak mi museli provést císařský řez. A navíc, na podruhé to jde vždycky snadněji,“ ukončila svůj neuvěřitelně vyčerpávající monolog, když se otevřely dveře, ze kterých vyvezli Stellu. Vyskočil jsem k jejímu lůžku a chytl ji za její slabou ruku. Nejspíš mě ani nevnímala, dokonce možná i spala, protože její oči zůstaly zavřené. Jediné, co mě v této chvíli dokázalo opravdu trochu upokojit, byl její slabý náznak úsměvu, do kterého se její světlé rty kroutily.