Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 46.

STELLA:

"Miluju tě, Stello Devon," ozval se svým silným, ale nádherným, hlasem Louis po dlouhé době ticha, kdy jsme jenom sledovali překrásnou Paříž pod nohama. Leknutím jsem nadskočila a rychle se otočila od zasněženého města na Louise, který stál několik metrů za mnou a se zavřenýma očima a rozhozenýma rukama do stran.

"Milu -," chtěl zakřit znova, ale já ho rychle zastavila rukou před pusou. Opatrně jsem mu naznačila, že na sebe strhnul ještě mnohem více pozornosti, než když jenom tiše koukal na padající sníh. Usmál se mi do dlaně, kterou zakrývala slabá rukavice, a poté si ji se smíchem odendal.

"Copak?," usmál se a jeho hlas se o poznání zeslabil. Rukama se obmotal kolem mého pasu a přitáhl si mě k sobě.

"Nic jenom... všichni po nás koukají," špitla jsem mu rychle a tiše do ucha, které měl z části schované pod šedivou čepicí. Na jeho tváři se roztáhl šibalský úsměv a svou dlaní si chytil můj obličej, aby se mohl lépe naklonit k mým rtům a jemně mě na ně mohl políbit. Vpil se mi celou svou vášní do rtů, ale když jsme byli v nejlepším, opět naše tváře ozářil blesk z foťáku. Rychle jsem se od Louise odtáhla a podívala se směrem, kudy přišel ten blesk. Louis si jenom slabě vzdychl, ale přitáhl si mě opět blízko k sobě.

"Nech to tak, stejně mu to nevysvělíme," špitl mi do tváře, aby to neslyšel muž od novin, a nechal mou hlavu, aby se opřela o jeho rameno při pohledu na krásu města, které z výšky 276 metrů nad chodníkem, vypadalo naprosto magicky. Pořád mě to táhlo k Louisovým rtům a spojit je s těmi svými do jednoho polibku. Opravdu mě k nim něco do slova táhlo, a to i přesto, že můj pohled se zaměřil jenom na tu nádheru pod námi. Najednou jsem se donutila odtrhnout pohled od města a otočila se k Louisovi, kterému se na tváři rozlil ten nejkrásnější úsměv na světě.  Celou dobu se díval jenom na mé rty, své rty si jemně skousával a já cítila, jak se ke mně opět začal naklánět. Že by tu magii taky pocítil? Srdce se mi rozbušilo a já si vzpomněla na náš první polibek u něho doma. Oblečená v jeho oblečení a to i přes to, že jsme spolu spali "až" o několik minut později. Mé vlasy byly mokré a jeho rty prostě neodolatelné. Vzpomněla jsem si, jak se naše rty poprvé spojily do jednoho polibku přesně ve chvíli, kdy se, i v tomto čase a prostoru, naše rty spojily. 

"Půjdeme už dolu?," usmál se šibalsky a prstama si začal hrát s mou šňůrkou od kabátu s béžovým kožíškem na kapuce.

"Hele...!," bránila jsem se rychle a odendala jeho ruce z mého pásku na kabátu, aby mi ho nerozvázal, protože to bych tu už opravdu zmrzla. Louis se jenom uškrnul a chytl mě za ruce, aby si mě opět přitáhl k sobě blíže.

"Copak?," zasmál se mi a zmrzlé ruce mi schoval ve svých velkých, teplých dlaní. Vstoupil se mnou do výtahu, aby nás už zavezl na zem. Jenomže spolu s námi se do výtahu namáčklo asi dalších deset lidí. Tím pádem jsem se ocitla hodně blízko v Louisově blízkosti a jeho ruce jsem zacítila na svých bokáchách.

"Kam teď?," zajímala jsem se, když jsme vystoupili z výtahu a šli po nekonečných ulicích Paříže, kde už začínala svítit světla pouličních lamp a z nebe se začínaly snášet velikánské sněhové vločky.

"Kamkoliv budeš chtít," usmál se a pevněji sevřel mou ruku v té jeho, "takže kam to bude, mademoiselle?"

"Koukám, že už jsi chytil i francouzský přízvuk," uchechtla jsem se nenuceně a zářivě se na něho usmála, "nechám to na tobě. Víš... nečekala bych, že to řeknu, ale... opravdu mi budou chybět ty dny, které tu trávím jenom s tebou. Ten klid a.... a to všechno."

"Víš... třeba to nemusí skončit nikdy," usmál se tajemně a najednou se na místě zastavil. Otočil se ke mně čelem a pohladil mě po tváři.