Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 65.

LOUIS:

Zamyslel jsem se nad tím, jestli mám nebo nemám jet s ní do Prahy za její mamkou a nebo to prostě neřešit. A zároveň jsem přemýšlel nad tím, jestli se máme a nebo nemáme vzít. Když to tak vezmu, tak za posledních... zhruba deset měsíců se můj život převrátil úplně vzhůru nohama. Nebo se otočil o celých 180 stupňů. Nabral úplně jiné otáčky než předtím. Měl jsem pocit, že se celý můj svět najednou točí úplně jinak. Jinak a možná i lépe, než do teďka. Pořád mi nedávala smysl náhla změna, která mi zasáhla tak zvláštně do života a do celé mé existence. Ale rozhodně to dopadlo všechno ještě mnohem lépe, než bych si kdy vysnil. Od X - Factoru se můj život jenom - musím zaklepat - zlepšuje. Ať už s kluky a nebo v osobním životě. Tak... měl jsem i temnější období, ale ta se z mých vzpomínek skoro vytratila v porovnání s tím světlým. "I wanna live while we´re young..."

"Louisi? Nad čím přemýšlíš?," oslovil mě známý hlas, který mě opět vytrhl ze spárů volného toku myšlenek, které mi v hlavě bzučely hůř, jak včely v úle. Otočil jsem hlavou k majiteli toho hlasu a slabě se usmál. Bylo krátce po koncertě na stadioně v Madridu a my všichni leželi v postelích našeho tour busu. Liam si mě se slabým, možná lehce zasněným, úsměvem prohlížel a čekal, co mu řeknu. Všichni už spali. Slyšel jsem, jak pode mnou už začíná tiše chrápat Harry a ostatní kluci - kromě mě a Liama - chrápali už pěkně dlouho. Mohl jsem tedy v klidu mluvit a nemusel se bát, že mě uslyší někdo jiný, než Liam. A zrovna u něho jsem si byl jistý, že ten to nikomu z nich neřekne. Ani Niallovi. Nikomu...

"Přemýšlím nad tím, jestli mám jet se Stellou k její mamce," pokrčil jsem zamyšleně rameny a přetočil se na bok, abych se k němu nemusel jenom hlaovu otáčet. Trochu mě za krkem bolelo a takhle to přece jenom bylo pohodlnější. Liamovi se zmateně svraštilo obočí a on se přetočil, stejně jako  já, na levý bok, aby na mě lépe viděl.

"A proč by jsi s ní jako neměl jezdit?," zeptal se zmateně a přikryl se víc dekou, aby  mu nebyla zima. Je totiž pravda, že dneska - i tady, v Madridu - byla docela slušná zima. Aspoň na to, jaké oblečení jsme si s sebou vezli. 

"No protože jsme se ještě nikdy neviděli a my ji musíme říct, že spolu čekáme dítě a... Já prostě nevím, co mám od toho čekat," odpověděl jsem otevřeně a tím si vlastně i nahlas přiznal to, co mě trapí. Vlastně mě to přímo žralo.

"A ty myslíš, že Stelle se to říkalo tvojí mamce lehce? Já - já jako nevím, ale... přijde mi to jako dost podobná situace," odpověděl mi překvapeně a jeho obočí se během jeho slov povytáhlo skoro úplně k vlasům. 

"Ale Stella se aspoň s mojí mámou už předtím viděla a myslím si, že si spolu i docela rozumí. Ale já nemám vůbec žádnou představu nad tím, jak to bude probíhat. A ani nevím, co by jsme si měli povídat. Nedokážu si vůbec představit, že budu stát vedle Stelly a říkat její mamce o tom, že spolu čekáme rodinu...," zesiloval jsem pomalu svůj hlas. Řekl jsem mu všechny mé pocity a emoce. Nevěděl jsem, jestli podle něho budu zbabělec, nevěděl jsem, jestli mě nebude brát vážně,... jenom jsem věděl, že právě jemu to můžu s klidným svědomím říct.

"Já nevím, ale kdybych byl na tvém místě... jel bych tam. Pokusil bych se poznat její mamku a vůbec celou rodinu. Protože - ruku na srdce - třeba se jednou opravdu budete chtít vzít a takhle to pak bude všechno jednoduší, ne? Se Stellou čekáte dítě a vem si to, že její máma bude taky jeho příbuzná," předložil mi několi důvodů, proč tam jet a čelit tomu, co mě tam čeká. V Praze jsem byl jednou a... vlastně mám na ten krátký pobyt tam docela pěkné vzpomínky. Byl to ten den, kdy jsme se k sobě opět vrátili a vlastně hned potom si ji mohl odvést zpátky do Londýna. Vůbec to nebyly špatné vzpomínky, když nad tím tak přemýšlím... A Liam měl určitě pravdu v tom, co říkal. Možná by to vůbec nebyl špatný nápad je poznat...