Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 96.

STELLA:

„Můžeme si na chvilku promluvit?,“ zeptal se Louis nervózně a nervózně přede mnou pošlapával na místě. Po jeho slovech jsem hlasitě polkla a jenom slabě přikývla do tmy. Kolena jsem si přitáhla ke zbytku těla. Louis taky přikývl do tmy a podle siluety jeho stínu jsem mohla vidět, jak sklopil pohled k zemi. Začínalo mi to ticho být docela nepříjemné. Zase… sice jsem měla tmu a ticho docela ráda, ale v jeho blízkosti mi to přišlo strašně zvláštní a já se nemohla zbavit špatného pocitu ze sebe samotné.

„Můžeme…,“ zašeptala jsem do ticha, abych se ujistila, že mě slyšel. Bylo zvláštní s ním mluvit a přitom ho nevidět. Připadala jsem si skoro jako blázen, ale v tuto chvíli mi to vůbec nevadilo. Znovu jsem se napila ze skleničky a zaposlouchala se do atmosféry z vedlejší místnosti, z obýváku, kde právě byla zábava v plném proudu.

„Dobře, a… můžu rozsvítit, abych na tebe v té tmě viděl?,“ vznesl ještě před ‚vážným rozhovorem‘ prosbu Louis a já se nad tím na chvilku zamyslela. Na jednu stranu mi to připadalo jako dobrý nápad, na stranu druhou jsem si ovšem říkala, že bych asi nemohla mluvit tak, jako takhle do tmy. Takhle si totiž budu moct aspoň jenom představovat, že s ním mluvím a že on tady ve skutečnosti vůbec nestojí.

„Myslím, že takhle se nám oběma bude mluvit lépe,“ zavrtěla jsem hlavou a stáhla se celým svým tělem ke kolenům. Připadala jsem si skoro jako nějaká malá holčička, která čeká na to, až ji starší bráška vynadá. Louis tedy přešel opatrně blíž ke mně a já viděla jeho stín, jak se posadil na druhou židli, naproti mně. Nás dva od sebe dělil jenom malý, kulatý stoleček, jehož poloměr byl něco kolem třiceti pěti centimetrů.

„Dobře. Víš, Stello, jaká otázka mě pronásleduje už od našeho rozchodu? Proč? Proč k tomu došlo?,“ zeptal se srdceryvně a opřel se o opěradlo a jednu svou ruku položil na stůl. „Nemáš ani představu, kolikrát jsem na tebe myslel. Na prstech jedný ruky bych dokázal spočítat, kolikrát jsi mi nechyběla! Strašně moc mi chybíš, víš? Bez tebe to nejsem vůbec já,“ dodal šeptem do ticha a mně po jeho tichých slovech naběhla husí kůže.

„To není pravda. Půl roku jsi fungoval beze mě úplně v klidu, tak mi tady teď neříkej, že beze mě to nejsi ty. Než jsem ti přišla do života, tak jsi to taky byl ty. Víš? Já jsem za tu dobu, co jsem nebyla s tebou, zjistila, že člověk se sice může kvůli tomu druhýmu změnit, ale ne zas až tak moc. Já tady netvrdím, že jsi mi nechyběl, že začátky nebyly těžký, ale…,“ ukončila jsem svůj monolog též šeptem, jako kdybych se bála, že mě někdo jiný uslyší taky.

„Chceš tím říct, že už ti netrápím, viď? Chceš říct, že už mě nemiluješ. Jenom se to snažíš říct tak, aby mě to co nejméně bolelo,“ řekl zničeně a obličej si schoval do svých dlaní.

„Nic takového jsem neřekla. Nepřidávej mi slova, která jsem neřekla, do pusy! Protože nic z toho, co jsi teď řekl, není pravda,“ rozčílila jsem a vstala ze židle. Přešla ke kuchyňské lince, na kterou jsem si položila poloplnou skleničku, abych ji nevylila, a rukama se o ni zapřela. „Aspoň většina z toho není pravda…,“ dodala jsem už mírněji a hlavou se opřela o bílou skříňku nad linkou.

„Takže mě máš pořád ještě ráda?,“ zeptal se s nadějí a zaslechla jeho kroky, jak se ke mně váhavě přiblížily. Pohled jsem sklopila ke svým rukám, které jsem mohla vidět jenom slabě díky jedné z pouličních lamp, protože jinak se do šera v tichosti snášely sněhové vločky.

„Já nevím, co k tobě cítím. Všechny emoce a city, co jsem k tobě předtím cítila, se perou v mé hlavě s těmi, které jsem cítila po našem rozchodu a já z toho mám jenom hlavu plnou zmatků,“ zavrtěla jsem unaveně hlavou a znovu se mi chtělo brečet.