Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 79.

STELLA:

„Kam mě to taháš? Musíme jít přece nejprve támhle," podivila jsem se jeho chování a zrychlené chůzi. Louis držel mou ruku pevně v té své a tahal mě svým směrem. Nevěděla jsem sice přesně kam, ale říkala jsem si, že to nejspíš nebude přesně to, co potřebujeme najít.

„Kam asi," převrátil Louis očima, když se na mě rychle podíval a pokračoval. V jeho nádherných očí poskakovaly hvězdičky nadšení a on se usmíval jako pětileté dítě před výlohou hračkářství.

„Loui," usmála jsem se, když jsme se opravdu zastavili před výlohou hračkárny a Louis se na mě nedočkavě usmál. „Myslíš si, že naše miminko bude v první řadě potřebovat hračky?," zeptala jsem se nevěřícně a pohladila ho po tváři. „Máme celý den na to, abychom si všechno prošli. Podívali se co a jak, ale... nejprve bude potřebovat důležitější věci, ne? Co třeba takovou postýlku a nebo kočárek?," pousmála jsem se slabě a pohladila ho po tváři.

„No jo," vydechl a jednou svou dlaní se praštil do čela. „To mně ani nenapadlo," otevřel své oči zpátky ke mně a omluvně se usmál. „Ještě že tě mám, víš to?," zašeptal a jedním svým palcem mě pohladil po tváři. Opět chytl mou ruku do té své a - už ne tak rychle - se se mnou vydal skrz davy lidí uličkou, kterou lemovaly jezdící schody a různé obchůdky.

„Vím," zasmála jsem se a ruku vymotala z jeho dlaně, abych se oběma rukama mohla ovinout kolem té jeho ruky. Podíval se na mě se zdviženým obočím a něžně se usmál. Konečně nechvátal a já musela uznat, že to není tak špatné se s ním jen tak procházet kolem obchodů. Rozepnula jsem si prvních pět knoflíku svého sytě červeného podzimního kabátu a z hlavy si sundala šedivou čepici, protože tu opravdu pořádně topili. Louis si mě s úškrnem prohlížel a pak si svou bundu taky rozepnul, ale na hlavě si čepici nechal. Jasně, jeho styl. Usmála jsem se pro sebe do blba.

„Tak volba číslo dvě. Můžeme začít tady?," podíval se upřímně do mých očí a já se jenom podívala nade dveře, kde bylo v žlutém poli červeně napsáno „Taco". Obchod s kočárky. Najednou jsem trochu znejistěla. Přišlo mi to tak zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo, že rok potom, co začnu chodit s Lousem, s ním taky budu nakupovat kočárek pro NAŠE miminko.

„Mnohem lepší," pochválila jsem ho upřímně a nadechla se, abych uklidnila své vnitřní znepokojení. Z čeho mám vůbec blbej pocit? Je to normální, ne? Tak co zase blbnu? No... stejně se v duchu uklidňuju tím, že se to netýká mě, ale spíš té hromady hormonu v mém těle.

„Dobrý den, přejete si?," zeptala se nás mile starší paní za pokladnou, protože ta mladší, která se vedle ní zaučovala přestala dýchat. A to si Louis nemusel ani sundávat velké sluneční brýle z očí. Musela ho určitě poznat.

„Potřebovali bychom poradit," usmál se Louis mile a usmál se do mé tváře. Paní přikývla a vydala se do vnitra obchodu, kde všude kolem nás stály kočárky. V několika barvách, v několika typech a i různých značek. A to i přesto, že jsme navštívili přímo „Taco".

„Jenom bych se vám chtěla omluvit za neteř. Ještě se zaučuje a navíc je vaše velká fanynka," podívala se omluvně a možná i trochu se strachem do Louisovy tváře a na mě se slabě usmála.

„Nic se neděje," ujistil ji Louis s úsměvem a mně věnoval něžný polibek na spánek. „Potřebovali by jsme od vás pomoc s vybíráním kočárku pro... pro naše dítě," věnoval se zase prodavačce, zatím co já se plaše přitiskla blíž k Louisově ruce. Nebylo mi ale vůbec příjemné, že se na nás dívá tolik návštěvníků tohoto obchodu. Ale co jsem měla dělat? Stejně... nikde by to lepší nebylo, tak nad čím se to snažím přemýšlet?