Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 104.

LOUIS:

 „Ty můj blázne,“ objaly mě Stelliny paže kolem rukou a slabě se usmála. „Tak fajn. Ode dneška zavádím nové pravidlo, aby nám to na podruhé… ok, tak na potřetí, vyšlo,“ zašeptala mi svůdně do krku, když v televizi byl zrovna záběr na to, jak Jacka připoutali k trubkám v dolních kajutách, kam se už pomalu blížila voda. Tyto scény mi vždycky přišly až trochu moc umělé. Takhle by se to přece normálně nemohlo stát. Nikdy bych přece – kdybych byl na místě Jacka – po Stelle jako Rose nechtěl, aby ohrozila svůj život kvůli tomu mému. I když to tak vlastně bylo. Mohla umřít tam, kde jsem málem zemřel já. Stačilo by jenom, aby ten autobus vybouchnul. A katastrofa by byla na světě.

 „Jaké?,“ zeptal jsem se zájmem a slabě ji políbil na tvář, když jsem zrak na chvilku odtrhl od televize.

 „Ale jsem ochotná ti to říct až potom, co mi řekneš svých šest měsíců,“ pousmála se mým směrem Stella a pouze rezervovaně vydechl. Nechtělo se mi nad tím ani přemýšlet, na to o tom mluvit ještě s ní, ke všemu. Myslím, že když mě - teď zpětně - štvou všechny ty vzpomínky, tak… radši si snad ani nechci představit, jak na ně bude reagovat Stella. Sklonil jsem hlavu k jejím nádherným vlasům a snažil se v jejich vůni najít cestu do středu víru mých myšlenek. Když si to tak promítnu… posledních šest měsíců bych nejradši ze svého života nadobro vymazal. Nepřinesli nic dobrého. Jenom komplikace.

„Dobře, ale slib mi, že se na mě nebudeš zlobit, protože je to už docela dávno a nemá cenu si tím černit budoucnost, ano?,“ zašeptal jsem sotva slyšitelně a objal ji ještě o něco pevněji. Stella ke mně pomalu zvedla svou tvář a podívala se do mých očí. Ty její byly nádherné! Ta neuvěřitelně nádherná duhovka, ve které se momentálně leskly - kromě těch nejjemnějších tónu všech možných odstínů modré palety barev – i zvláštní bezbarvé stopičky pochybností.

„To je to tak zlé?,“ zeptala se slabě a svým nosem se slabě dotkla mé pravé tváře, kterou jsem k ní přitulil.

„Je to ještě mnohem horší,“ zašeptal jsem, když se mi oči zavřely – jakoby už nikdy nechtěly vidět nic z toho, co jsem provedl – a já jenom slabě vydechl. Bylo by prostě lepší – a hlavně jednodušší – o tom už nikdy nemluvit. „Můj příběh začíná hned poté, co jsi ode mě odešla. Bylo to zvláštní. Připadal jsem si… jako kdybych už nikdy nemohl mít z ničeho radost. Nevím jak to přesně popsat, ale jakmile jsi odešla, odešla s tebou i část mě samotného. Vím, že ti to bude připomínat nějaká bezděčná slova z amerických love story, ale je to tak. Všechno, co ti teď říkám se stalo a je to pravda,“ promluvil jsem po chvilce s pohledem zabodnutým do jedné zdi, na které bylo zvláštní maximálně to, že sem tam byly po celé její délce světlejší obdélníky s hřebíkem uprostřed. Stella si všimla mého soustředěného pohledu do zdi a svůj pohled tam též stočila.

„Snažil ses tedy předstírat, že jsem nikdy neexistovala, že?,“ zeptala se mě šeptem, ale její otázka zněla skoro jako jenom slabé konstatování fakta. S hlubokým nádechem jsem se podíval na její tvář, kterou ke mně natáčela z profilu, a byl bych přešťastný, kdybych právě teď se svým příběhem mohl skončit a už nikdy v něm nepokračovat. Tohle byl teprve začátek.

„Byl jsem raněný. Tím, že jsi odešla a nechala mě samotného, jsem měl pocit, že jsi přiznala všechno, z čeho jsem tě obvinil na základě jednoho pitomého článku a několika vyretušovaných fotek,“ šeptl jsem omluvně, protože jsem svůj hlas nechtěl, už znovu víckrát, slyšel při slovech, kterými jsem Stellu před více jak půl rokem očernil. „A ano, ze začátku jsem si myslel, že to bude snadné. Sundat fotky, zbavit se prstenu a alkoholem utopit všechny společné vzpomínky, které bych nahradil někým jiným. Kýmkoliv,“ pokrčil jsem slabě rameny a potom vzdychl. Nemám na to říct ji úplně všechno. „Nechtěl jsem nic dělat. Bylo to sice období, kdy jsme měli koncerty, ale mě nezajímal samotný koncert. Mě zajímalo jenom to, co následovalo po něm. Alkohol a zábava,“ opět jsem zastavil se svým vypravováním a vzpomněl si na všechny ty maléry, kterými jsem si jenom přidělával další problémy. „S kluky jsem nemluvil a vlastně ani oni se mnou. Nebudu ti tady lhát, s Niallem jsme se poprali jako nikdy. No, vlastně to nebyla tak úplně rvačka, protože Niall se rvát nechtěl. A když nad tím teď tak přemýšlím, tak já taky ne. Jenom jsem měl velké nutkání mu rozbít obličej a jednoho dne, se mi to opravdu povedlo. Nebylo to sice hned, ale… došlo k tomu…“