Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 119.

STELLA:

Ležela jsem, celá udýchaná, na Louisově hrudi a přitom v každé buňce svého těla cítila ten obrovský adrenalin, který do mě dostal. Blaženě jsem se usmála do prázdna jako idiot a užívala si ten příjemný pocit, kdy mě Louis hladil po zádech a spokojeně se usmíval do stropu nad námi. Po dlouhé – a to jako opravdu neuvěřitelně dlouhé – době jsme měli chvíli jenom pro sebe a nemuseli jsme se nechávat rušit od našich třech roztomilých ratolestí, které nám rostly před očima. Slabě jsem se protáhla v jeho náruči a podívala se do jeho přivřených očí.

„To je ticho, viď?,“ zašeptala jsem a věnovala mu sladký polibek na rty. Louis se po mých slovech zasněně usmál a souhlasně přikývnul na souhlas. Určitě si to uvědomoval ještě mnohem více, než já, ale rozhodně to zvládal ještě mnohem statečněji, než jsem si kdykoliv mohla vysnít.

„To je…,“ zašeptal a, po zaznění jeho krásného hlasu tichou a prázdnou místností, se ozvala i pronikavá melodie jeho mobilu. „Nic netrvá věčně, že?,“ zakroutil odevzdaně hlavou a opatrně si mě odsunul ze své náruče. Posadil se a natáhl se pro mikinu, ve které mu ta sebestředná mrcha – na kterou jsem konec konců občas i žárlila – vyzváněla. „Cassie se vzbudila a chce maminku. Snažím se ji utišit, ale trvá na svých požadavcích. Blahopřeju k výhře, šampione. XMáma,“ přečetl nahlas příchozí zprávu a přitom převrátil očima v sloup, „jakoby ji ještě chvilku nemohla stačit ta moje.“

„Tak nic no, musíme jít,“ snažila jsem se pousmát a vydrápala jsem se na nohy, abych ze země mohla sebrat své oblečení. Zapínala jsem si zrovna džíny, když jsem na sobě cítila Louisův intenzivní pohled, který mě propaloval. Otočila jsem se překvapeně k němu, jestli se mi to náhodou nezdá, a všimla si, jak si v rukách pohrává s kostkovanou látkou.

„Jsem zvědavý, v čem chceš jít domu,“ usmál se na mě, protože on už byl oblečený, a já si od něho nechápavě vzala svou košili, ve které jsem sem i přišla. Rozklepla jsem jeden chomáč látky a pozorně si ji prohlédla a pak jenom překvapeně zamrkala. „No, nekoukej se tak na mě. Já ti za to přece nemůžu,“ zvedl Louis ruce v obraném gestu a pak se na mě s rošťáckým kousnutím do rtu podíval.

„Tomlinsone, ty si ze mě vážně děláš srandu! Ono ti nestačí, že mě tady tak zřídíš, ty mi musíš i roztrhat oblečení,“ zůstala jsem na něho překvapeně koukat s otevřenou pusou a všechno, co jsem řekla, jsem říkala s úsměvem. „To mám jít domů jako takhle?,“ ukázala jsem na sebe, když jsem na sobě měla jenom džíny a podprsenku. Louis mě celou dobu zaujatě pozoroval a pak se s úsměvem opřel o jednu ze skříněk.

„Mohla bys, protože ti to takhle vážně sekne,“ mrkl na mě svůdně, ale pak se narovnal. „Nebo radši ne, to by na tebe všichni koukali,“ dodal starostlivě jako žárlivý přítel po prvním týdnu a svlékl si svůj dres, který měl potem úplně mokrý, až jsem – poté, co mi ho přetáhl přes hlavu – byla donucena se zašklebit. „Já ti za to nemůžu, nahou tě domu jít nenechám,“ usmál se a věnoval mi polibek do vlasů, když si oblékl mikinu na svou nahou hruď.

„Žárlil bys snad?,“ poznamenala jsem s přidrzlým úsměvem a ovinula paže kolem jeho trupu.

„Možná trochu,“ připustil s pohledem arogantně a pevně uchyceným do jednoho místa, takže si ode mě vysloužil bouchnutí do ramene. „Au… za co?,“ nechápal a s hlasitým smíchem mě chytl kolem pasu, abych mu nemohla utéct.

„Za ty tvoje řeči,“ vyplázla jsem na něho jazyk a pak mu věnovala něžný polibek na tvář.

„A tohle?,“ dotkl se své tváře, kam dostal polibek.