Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 87.

LOUIS:

Nebudu lhát, když budu tvrdit, že Tommy během chvilky dokázal uchvátit snad úplně všechny. Každou chvilku se objevoval v jiném obětí a to i přesto, že třeba i spinkal. Nikdo – ani já a dokonce ani Stella – jsme nedokázali zabránit tomu, abychom ho v klidu odnesli do vlastní postýlky a nechali ho v klidu odpočívat. Všichni si ho museli chovat. Všichni si museli zkusit ho pořádně pomačkat, objímat, houpat a já nevím co ještě. V této chvíli ze mě byl beze sporu ten nejhrdější táta na světě. Myslím si, že v této chvíli, nic nemohlo být tak skvělé, jako to tak bylo právě teď.

Stella pololežela těsně vedle mě, zatímco jsme všichni kolem seděli v našem obýváku, a nechala se ode mě objímat kolem pasu. Svou hlavu jsem měl něžně opřenou o tu její a občas něco řekl, když se mě někdo na něco zeptal. Jinak jsem byl docela ticho. Neměl jsem potřebu něco říkat, jenom jsem si občas neodpustil zafoukat Stelle do ucha, když mě její vlasy zašimraly do tváří. Mohl jsem dokonce s radostí konstatovat, že se tu snad všem, co tu jsou, líbí. Moje mamka byla více než nadšená ze svého prvorozeného vnuka a chovala ho snad ještě mnohem víc, než Ernesta a nebo Doris, kteří na ni jenom dotčeně koukali s dudlíky v pusách.

Dokonce i Dan si pochoval malého Tommyho a řekl bych, že z něho byl taky víc, než nadšenej. I když to možná nedával hlasitě na sobě tak znát, jako ostatní. Ale jeho oči mluvili za vše. Teda aspoň takhle mě to přinutila vidět Stella, která mi to pošeptala do ucha. Ne, opravdu. Tato chvíle byla dokonalá a snad nic na světě by ji nedokázalo zničit. Cítil jsem se nejenom jako hrdý otec – a to i přesto, že jsem si to ještě před několika měsíci nedokázal ani představit – ale i snad jako manžel své překrásné manželky. I když mi se ještě vlastně nevzali.

„Měli by jste se vzít, co nejdřív. Ráda bych šla opět na svatbu dělat drůžičku,“ usmála se na mě Phoebe, která nám klečela u nohou a jakoby snad slyšela můj samovolný tok myšlenek, který mi právě teď vířil v hlavě. Sklopil jsem pohled k ní a všiml si, jak v jejích očích hoří nedočkavé jiskřičky. Stella se na mě podívala s povytáhlým obočím a čekala, jestli jim to řeknu první já a nebo ona. Zas na druhou stranu, to byla především moje rodina, takže bych měl asi já. Věnoval jsem ji polibek na tvář ve smyslu, že se o to postarám a svorně ji pohladil po rameni, než jsem se podíval na ostatní, kteří čekali mou reakci s dobře viditelnou nedočkavostí.

„Phoebe má pravdu, Louisi. Už jste si za tu dobu, co spolu chodíte, stihli pořídit i dítě, takže… takže by jste se snad mohli i vzít. Jestli to teda myslíte vážně,“ vzhlédla moje mamka od Tommyho, který překvapivě spinkal jako ten největší andílek na světě a slabě našpulila své rty.

„Já jsem vám ještě neřekl, že jsem Stellu už požádal o ruku?,“ zeptal jsem se s pokrčením ramen a dělal, že si toho nejsem vůbec vědom. I když je pravda, že tak nějak nebyl příliš čas na to, jim to říct. Všem – opravdu do jednoho z přísedících – se stáhlo okamžitě zamyšleně obočí a oni čekali, že jim to třeba nějak dopovím nebo tak něco. Ale to jsem jenom zvedl Stellinu levou ruku do vzduchu a ukázal jim všem její zásnubní prstýnek, který zdobil její tenký prsteníček.

„Vážně? Vy už jste zasnoubení? Jak je možný, že o tom nic nevím?,“ vypravila ze sebe moje mamka a její pusa zůstala automaticky pootevřená. Pokrčil jsem nevinně rameny a pokusil se usmát. Stella se v mém náručí trochu napnula, ale když viděla všech úsměv, opět její nervozita upadla. „Louisi… řekni mi jediný důvod, proč jsi takový tajnůstkář? Vždyť ty mi nic neřekneš! Jak dlouho už? Abych se na tebe nezlobila zbytečně?,“ usmívala se, ale přitom kroutila hlavou ze strany na stranu.