Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 6.

STELLA:

Vrátila jsem se zpátky na pokoj a pořád ještě dost omámeně se po něm rozhlédla. Něco mi sice našeptávalo, že je chyba mu věřit, neboť se všechno v mém životě nemohlo ze dne na den zlepšit o sto osmdesát stupňů, ale na straně opačné - proč bych si aspoň jednou za čas neměla zasloužit trochu toho štěstí? Slabě jsem se pro sebe musela stále usmívat, neboť ať jsem z toho měla podvědomí pocit jakýkoliv, stalo se to a i na nějaké pitomosti, jimiž jsem se snažila příliš nezatěžovat svou hlavu, se ke mně choval velmi mile.

Mé rty stále dobře cítily chuť těch jeho, když jsem si vzpomněla na dopis z Prahy, co stále neotevřený ležel na mém malém nočním stolku. Z obyčejně bílé obálky mi vypadl oboustranně popsaný dopis přímo do ruky a já se okamžitě pustila do čtení. Ačkoliv ještě předtím jsem přesně věděla, kdo je jeho autorem.

„Ahoj Stello,

ačkoliv sociální sítě ovládají svět, nemohl jsem se zbavit pokušení poslat ti aspoň pár řádků trochu tradičnějším způsobem. Otázkou je, jestli tě to aspoň trochu potěší! :) Už skoro dva týdny jsem si ani nezavolali, ani nenapsali a vím, že je to především moje vina, neboť jsem měl problémy s počítačem (ale podrobnostmi kolem toho tě radši moc zatěžovat nebudu).

Máma začíná docela šílet kvůli tomu, že už dlouho ses neozvala ani jí (však víš, jak je starostlivá), zatímco táta se to snaží odlehčit, že sis někoho našla a domů se už nevrátíš. Já se snažím zůstat realističtější. Stále předpokládám, že se pilně učíš, i přesto, že já to naprosto nechápu :P Jsem přesvědčený, že další čtyři/pět let po středních zabít na škole, a mohli by mě rovnou vynášet nohama na před! Ach, můj zoufale bídný vztah ke studiu...

Doufám, že jsi v pohodě přesně tak, jak to předpokládám. Šťastná snad též, neboť kvůli tomu jsi od nás musela odjet, ne? Už se moc těším na to, až se zase uvidíme. Uvidíme se brzy, že? Docela by to mohlo pomoct uklidnit všechny věci doma. Navíc babička už se mě znovu snaží nastrkat do chomoutu, takže by mi docela pomohlo, kdyby se znovu začala obouvat i do tebe - promiň :D. Moc mi chybíš, vlastně nám všem.

Drž se, sestřičko!

Tom"

Dopis jsem si přitáhla k hrudi a z tváře nemohla odstranit úsměv - ještě na mě nezapomněli. I když bych si pravděpodobně nic jiného nezasloužila, za to, jak dlouho jsem se jim už neozvala! Usmívala jsem se ještě pěknou chvíli jako naprostý idiot, když mi hlavou problesklo červeně označené upozornění, týkající se oné oslavy narozenin, o níž jsem už předtím mluvila s Darrenem. Vyskočila jsem z postele, rozběhla se ke skříni s veškerým oblečením, co mi tu bylo k dispozici po celou dobu mého studia, a během toho se ještě rychle stihla přihlásit k facebooku, kde jsem doufala, že na Toma narazím.

Stello! - bliklo na mě výhružně červené upozornění na nepřečtenou zprávu. A od koho jiného, než od mého staršího, starostlivého bratra, který mě stále považoval za šestiletou holku, která ho potřebuje neustále za zády, aby na ní dával pozor. Například tehdy, když mi spolužák chtěl vzít čokoládovou tyčinku, nebo namáčet vlasy do temperových barev.

Tome! Ahoj. Jak se máš? :) - odepsala jsem okamžitě, zatímco se probírala ramínky, na nichž visela všechna má trička, šaty, kalhoty od kostýmku či obyčejné, už trochu roztrhané, džíny, na něž jsem nedala dopustit. Se mnou do cizí země přijely, se mnou taky případně odjedou!

Teď skvěle - jsem ráda, že o tobě zase po nějaké době slyším! :) Nemůžeš tak mučivě dlouho zkoušet naší trpělivost. Mamka šílí pomalu každou hodinu toho, co nám nenapíšeš, občas si dokonce musím něco vymýšlet, aby nenaskočila na první letadlo a nedošla si tě tam sama zkontrolovat :D - jak strašně moc mi právě v této chvíli Tom chyběl! Občas toho bylo, že jsem si to nestíhala ani uvědomovat, ale bylo to děsivý. Měli jsme vytvořený až příliš silné sourozenecké vazby.