Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 47.

STELLA:

"Páni, vypadáš nádherně, miláčku," překvapil mě Louis svým, zdánlivě nadšeně zabarveným, hlasem. Několikrát si mě obešel kolem dokola, aby si mě prohlídl od hlavy až k patě, ale nakonec se zastavil přede mnou, aby mi mohl zírat na bezchybně namalované, světle růžové rty.

"Ale... to ty vypadáš naprosto perfektně," začervenala jsem se při pohledu na Louise, který měl na sobě, jistě velmi drahý, smoking, který mu nevýslovně slušel. Dokonale obepínal jeho svalnatá ramena. A k tomu ten jeho nádherný a částečně i ďábelský pohled v očích, když se na mě díval. Usmál se na mě, stiskl mi povzbudivě ruce, jakoby věděl, že je ve mně ještě pořád trochu nejistoty, a naklonil se k mému krku, aby mi věnoval polibek.

"Opovaž se, Louisi! Nemáš ani představu, jak dlouho mi trvalo zamalovat ji všechny ty cucfleky. Snad ani nechci vědět, co jste spolu včera dělali...," okřikla Louise jemně Lou, ale pak se jenom zasmála, když po ní Louis hodil nazlobený pohled, "... dobře, dobře. Ale ten její krk je dneska opravdu mistrovské dílo... Dobře, vždyť už nic neříkám. Dělej si s ní co chceš... ale jednou jedinkrát ji šáhneš na krk a vlastnoručně tě zabiju. A myslím to v tom nejlepším slova smyslu, samozřejmě."

"Ale... nemá cenu něco namítat, viď že ne?," protočil očima směrem k ní, ale na mě se zářivě usmál, "kde sis zapomněla boty? Nebo snad půjdeš bosá, miláčku?" S úsměvem se podíval na mé nohy, neboť si nejspíš všiml toho, že je ještě o něco vyšší než normálně. No jo, jemu nic neunikne. Je pravda, že už mě začínala studit přes tenké silonky chodidla.

"V ložnici. Proč... musíme už jít?," stáhlo se mi zmateně obočí při pohledu na jeho pobavený výraz ve tváři.

"Už by jsme asi opravdu měli jít," přikývl vážně při pohledu na hodiny.

"Dobře, skočím si jenom pro boty a kabelku a budeme moct vyrazit," slíbila jsem mu upřímně a chtěla svou ruku vytrhnout z té jeho, ve které mě pevně držel.

"Tak ať ti to netrvá dlouho, lásko," zašeptal mi do ucha svůdně a poté mě jemně políbil na rty. Přikývla jsem rychle na souhlas a zmizela v jeho, respektivě "naší", ložnici. Sebrala jsem si z, ledabyle ustlané, postele černou kabelku, tvaru psaníčka, s bílou broží a zkontrolovala její obsah. Dobře, dobře, takže... zrcátko, pudr, lesk na rty, řasenka, klíče a... a... kam se mi, k čertu, poděl mobil? Rozhodila jsem peřinou jestli není náhodou tam, když v tom začala hlasitě znít vyzváněcí melodie mého mobilu po celé ložnici. S úlevou jsem vydechla nepotřebný vzduch z plic a došla k poličce s fotkami, kde můj mobil hrál a svítil.

"Haló?," přiložila jsem si mobil k uchu, aniž bych se podívala, kdo mi volá.

"Stello," ozval se hlas z druhé strany a já se překvapeně zarazila.

"Mami? Jsi to vážně ty?," usmála jsem se jako idiot do neurčita.

"Jsem to já," potvrdila mi, ale z jejího hlasu znělo cokoliv jiného než radost z toho, že se opět po dlouhé době slyšíme.

"Děje se něco?," zkřivilo se mi zmateně obočí a sehnula se k lodičkám, abych se mohla obout.

"Děje. Stello, prosím tě, mohla by jsi zase, aspoň na chvilku, přijet domů?," její hlas zněl zoufale, což mi dělalo nemalou starost. Opřela jsem si mobil mezi rameno a ucho a opatrně si začala nazouvat leskle černé lodičky.

"Mami, vždyť víš, že teď jsem začala dělat další semestr. Teď se nemůžu jen tak sbalit a přijet," zavrtěla jsem hlavou, "doma jsem přece byla před... ok, vím, že je to už docela dlouho, co jsem byla naposledy doma, ale teď opravdu nemůžu přijet."