Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 17.

LOUIS:

"Asi bych měl jít," prolomil jsem trapné ticho. Amber na mě pořád šokovaně zírala, Stella se ji to snažila vysvětlit, jak a co, a já seděl vedle ní a držel ji kolem pasu. Stella se na mě po mých slovech překvapeně podívala.

"Už musíš?," zeptala se mě a stoupla si. Došla se mnou, ruku v ruce, ke dveřím. Přitáhla si mě za bundu k sobě.

"Nemusím, ale možná by jsi ji to měla vysvětlit," zašeptal jsem a objal ji kolem pasu.

"Dobře, vynahradíme si to příště, jo?," usmála se smutně.

"Samozřejmě," dal jsem ji polibek na tvář, "do kdy budeš mít zítra školu?"

"Zítra nic nemám, proč?," usmála se a přitulila svou hlavu k mému krku. Pohladil jsem ji po zádech a pohledem zabloudil k Amber, která na nás zírala s otevřenou pusou. Stella si všimla kam koukám a podívala se mý směrem. Amber rychle sklopila pohled a Stella se pousmála.

"Zavoláme si," slíbil jsem a od Stelly si vysloužil krásný, měkký polibek. Přivřela oči, za bundu mě tahala ke svému tělu a odtáhla se až když se potřebovala nadechnout. Omámeně se odtáhla a na skulinku otevřela dveře.

"Vypadá to, že tam nikdo nejde," usmála se a tahala mě za ruku za dveře.

"Ty se mě asi hodně chceš zbavit, co?," zasmál jsem a hlavu ještě vrazil zpět k ní do pokoje. Políbil ji na rty ještě jednou.

"Rád jsem tě poznal," mrkl jsem na Amber a ta jenom zalapala po dechu.

"Zavolej," pobídla mě Stella a zavřela dveře.

"Zavolám," usmál jsem se do zavřených dveří.

S dobrou náladou jsem šel ke svému autu. Mokrý, silný vítr rozfoukával listí spadlé na zemi. Pozdě jsem si všiml houfu dívek, jak postávají kolem mého auta a přes ztmavěná skla se koukaly dovnitř. Nahodil jsem kaoucu, ale bylo pozdě. Obklopily mě kolem dokola. V kapse jsem rychle našel klíče a odemkl auto. Sedl jsem si na sedadlo a odjížděl. Mé doufání v to, že tu nejsou novináři, se rozplynulo ve chvíli, kdy mě ozářily asi čtyři foťáky. Bezva, to se zase mám na co těšit...

STELLA:

"Pověz mi všechno," vyskočila Amber z postele jakmile se za Louisem zavřely dveře. Přistoupila ke mně a cukala mi rameny. Usmála jsem se a chytla ji taky za ramena.

"Posaď se, prosím," požádala jsem ji a sedla si vedle ní.

"Tak povídej," nutila mě mluvit a zírala na mě.

"Nevím co chceš vědět," zklopila jsem pohled celá červená.

"Ale no tak Stello!," prosila mě, "jak jste se poznali? Kdy? Jak dlouho spolu chodíte?" Usmívala se na mě šokovaně s vykulenýma očima.

"No...víš, jak měli kluci nehodu a někdo je zachránil...," začala jsem pomalu.

"To jsi byla ty?!," vykřikla nadšeně. Slabě jsem přikývla.

"Děláš si srandu?!," zasmála se a objala mě kolem ramen.

"Ne," hlesla jsem tišše.

"A co dál?," nutila mě.

"No a pak jednou začalo pršet...mně ujel autobus...a Louis mě pozval k nim domů...a pak mi dal pusu, já mu ji vrátila a...a...a., "nedokončila jsem a usmála se.

"Pá-á-ni," vykřikla nadšeně.

"Ale nikomu o tom nesmíš říct," prosila jsem ji.

"Jasně, ode mě se nikdo nic nedozví, ale stejně se vám to nepodaří dlouho utajit," našpulila pusu.