Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 63.

LOUIS:

"Kde si myslíš, že jsi byla tak dlouho, Lottie?," osopil jsem se na svou nejstarší - z nejmladších - sester, když konečně vešla do dveří. Desátá hodina, kterou měla dovolenou k dohodnutému příchodu, se nějak zvláštně protáhla skoro do jedný hodiny ráno a já začínal být už docela slušně nervózní. Jenom jeden večer je mám za úkol pohlídat a ony toho až příliš využívají. Tedy ne ony, to jenom ona. Přetočila nevzrušeně očima a zula si z nohou své boty na vysokých podpadcích. Neodpověděla mi ani jednoslovně a bez sebemenšího zvuku, kterým by mi dokázala, že mě aspoň trošku vnímá, mě obloukem obešla, aby se co nejdříve vypařila do svého pokoje. Chytl jsem ji pevně za paži a tím ji zabránil v dalším pohybu směrem ke schodům.

"No jo no. Protáhlo se to ještě o něco víc, než jsem si původně myslela," vyškubla svou paži z mého pevného sevření. Protočila znuděně svýma velkýma, modrýma očima. Když se chodbou protahovala kolem mého těla, zacítil jsem za ní nepříjemnou kombinaci vůní cigaret a alkoholu. Jasně, to se muselo opravdu slušně rozjet, že se to až takhle protáhlo. Můj silný stisk se na její paži objevil znovu a tentokrát ještě silněji než poprvé.

"A to mi jako ani neřekneš, kde jsi byla?," zvýšil jsem na ní překvapeně hlas a mé obočí se skoro rozzuřením spojilo. Mluvila se mnou dost opovrhovaně a přitom jsme spolu ještě ani pořádně nemluvili. Nebyl důvod k tomu, aby se mnou mluvila tím tónem, který si už předtím zvolila ke konverzaci se mnou.

"Promiň, mami, ale jsem opravdu unavená," odsekla nepříjemně a svou ruku už definitivně vyškubla z té mé, aby si ji - spolu s tou druhou, samozřejmě - založila na prsou. Její obočí napodobilo můj tvar a její rty se naštvaně našpulily.

"Tak hele, Lottie. Se mnou takhle mluvit nebudeš! To, že si máma s Markem udělala pěkný večer neznamená, že toho budeš takhle využívat. Uvědomuješ si, že právě teď tě mám na starosti já?!," začínalo to ve mně pomalu, ale velmi jistě vřít, protože už na začátku naší konverzace se mnou mluvila dost arogantně. "Radši by jsi..."

"Louisi? Co se tady děje? Doris už konečně před malou chvilkou usnula a Ernestovi se už pomalu začínají zavírat oči. Teda, abych to upřesnila, už mi skoro usnul! Co se tady děje, že na sebe musíte takhle křičet? Holky zítra vstávají brzo do školy. Tak se, prosím, přestaňte hádat," šeptala Stella mrzutě s malým Ernestem v náruči, kterého ve vzduchu kolébala sem a tam. I přesto, že já bych si s Ernestem momentálně nejradši vyměnil místo, byl neklidný a ve Stellině náručise cukal a prudce kroutil. Lottie se na ni podívala takovým tím neutrálním pohledem, kdy ostatní neví, jestli je ráda, že Stella přerušila naši hádku a nebo jestli by se radši pohádala ještě mnohem víc.

"Promiň," omluvil jsem se šeptem své milované Stelle, která překvapeně poslouchala naší hlasitou hádku, a pak svůj pohled vrátila zpátky k Lottie, "ty se běž okamžitě vykoupat a mazej do postele. Já ti zítra omluvenku do školy psát nebudu."

"Díky," procedila hlasitě skrz zaťaté zuby a nahoře u sebe v pokoji třískla dveřmi. Jak, zrovna právě teď, bych jí nejradši zakroutil tím jejím tenkým krkem! Poté, co se z patra nad námi ozvala rána zaklapujících dveří, Ernest opět začal plakat. Daleko bouřlivě než ještě před malou chvilkou a dokonce sebou začal více cukat a rozhazovat ručičkama. Stella se na mě s povzdechem podívala a pak jenom smutně zavrtěla hlavou.

"Promiň," zopakoval jsem znovu a už o něco klidněji a soucitně ji pohladil hřbetem ruky po tváři. Jemně jsem ji věnoval polibek na rty a malého, křičícího a velmi rozrušeného Ernesta pohladil po malé hlavičce.

"Podrž ho, prosím, chvíli, dojdu se za Lottie podívat a promluvím s ní," slíbila mi a dávala mi nevrlého Ernesta do náruče. Váhavě jsem si ho vzal na ruce a posadil se s ním na gauč, aby mi nespadl na zem a něco se mu nestalo.