Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 2.

LOUIS:

Naše, velmi prostorné, soukromé letadlo se konečně po několika hodinách letu začalo pozvolna snášet z oblohy na největší letiště v Londýně, Heathrow. Za malými, kulatými okny pobíhaly lehké závoje bílých mračen, zatímco za nimi se už rozprostírala červeň vycházejícího slunce, která velmi zvolna přecházela ve všechny odstíny oranžové a žluté barvy. Rozespale jsem se protáhl aspoň tak, co mi to sedadlo dovolovalo, ve snaze se rozkoukat kolem sebe, a přitom si samozřejmě patřičně užíval pohled z okna, jehož jsem se snad nikdy nemohl nabažit. Neznal jsem nic krásnějšího, než když letadlo proplouvalo vzduchem a mraky jen místy odhalovaly krásu pevnin i oceánů.

Nakonec letadlo zlehka a naprosto v pořádku přistálo na letišti, aniž by se hladila v plastové láhvi pohnula, a Niall, který seděl vedle mě, se konečně probudil a zmateně mžoural kolem sebe. Sebral jsem ze země batoh, s nímž jsem jezdil na všechny koncerty - ať už po Evropě, Americe i Asii - a do ruky vzal právě láhev perlivé vody, než jsem se vydal za ostatními, kteří se už řadili u dveří, jež se nakonec dramaticky otevřely. Při výstupu mě dokonale profackoval ledový vítr, díky čemuž mi skutečně konečně došlo, že nejsme v rozpálené Americe, ale naopak v naší o něco chladnější vlasti. Zároveň to byla konečně cesta domů a tato myšlenka byla skutečně velmi atraktivní. Tolik jsem se těšil i jenom na ten hloupý fakt, že se zase probudím ve vlastní posteli.

„We love One Direction, We love One Direction,...," skandovalo se tak hlasitě, že se to rozléhalo celou příletovou halou až k jednotlivým terminálům, z čehož mi naběhla skutečná a nefalšovaná husí kůže po celém těle. Bylo to, jako lehké pohlazení elektrického výboje, ale i tak se mi to způsobovala příjemné chvění po celém těle. Další věc, na níž si pravděpodobně nikdy nezvyknu - fakt, že tolik mladých slečen si dobrovolně odepře spánek, aby nás mohli spatřit. Skutečně to nechápu. A i přes značnou únavu z letadla jsem se pokusil aspoň slabě usmát, aby jim to bezesnou noc aspoň trochu vynahradilo. Několik členů naší ochranky se je mohly snažit držet na vymezených prostorech, ale mrštnost jejich těl a sílu vůle zastavit jednoduše nemohli zvládnout. Takže několik z nich se s námi snažilo udržet krok až k východu, za nímž se skrývalo skutečně velmi sychravé počasí.

„Louisi? Byla za tebou Eleanor v Americe? Připojila se k vašemu tour" doneslo se ke mně od jedné dívky, co běžela po mé pravé ruce a na svůj mobil si naše setkání nahrávala, i když já ji moc nevnímal. Po zaznění její otázky se můj pohled na chvíli přetočil směrem k ní, aby se ujistil, zda chci nebo nechci odpovědět, ale pak se radši znovu věnoval cestě.

„Ne, nebyla. Uvidíme se až dnes," odpověděl jsem krátce na otázku ze svého soukromého života a pak rychle nastoupil do připraveného auta, v němž nás hromadně odvezli domů. Do tepla. Krátce jsem si představil, co budu asi dělat, ale stejně si řekl, že teď stejně nic nevyřeším a že po několika desítkách minut se prostě nechám strhnout různými podněty až na místě.

♣ • ♣ • ♣ • ♣ • ♣

Dotáhl jsem si do svého pokoje tašku plnou věcí, co mi dělala společnost po celou dobu v Americe, a postavil je vedle postele. Stejně nemá cenu vracet to zpátky na své místo, když to za chvíli budu muset balit znovu. Ruku na srdce, stejně to dopadne tak, že to naházím na hromadu, zabalím do nějaké igelitky a pak to pravděpodobně vezmu domů a nechám si to vyprat. Nejlíp od někoho spolehlivého - takže od mamky.

Slyšel jsem, jak kluci společně o něčem diskutují, ale nějak jsem neměl ani chuť připojovat se k nim. A vzhledem k tomu, že už pěknou chvíli jsem měl na mobilu jen rychle přečtenou SMSku z domova, na níž jsem nenapsal ani jednoslovnou odpověď, rozhodl se, že se ozvu osobně. Naposledy jsme se viděli před několika měsíci a náš poslední rozhovor alespoň díky elektronice proběhl před několika týdny. A s Eleanor ještě o čtrnáct dní později. Ani jsem nevěděl proč - možná se ji něco nelíbilo.