Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 107.

STELLA:

Probudilo mě až příjemné šimrání slunečních paprsků na mé tváři, spolu se sladkou vůní karamelového latté zasypané skořicí. Ztěžka jsem se protáhla a donutila se lehce pálivé oči aspoň pootevřít. Podívala jsem se směrem ke stropu a spatřila u své postele nenamalovanou Perrie jenom v zeleném županu a rozcuchanými vlasy. Bylo na ní vidět, že by taky ještě nejradši spala, ale i přesto odhodlaně stála vedle mě s hrníčkem teplého nápoje.

„Dobré ráno, nevěsto,“ usmála se na mě a v jejích očích se objevil ten oheň vzrušení, který jsem dobře znala a který k ní neodmyslitelně patřil. Slabě jsem ji úsměv oplatila a přitom si opatrně promnula ospalé oči.

„Dobré,“ zašeptala jsem unaveně a opřela se o lokty, abych mohla snadněji vstát. Shodila jsem nohy z postele a vzala si od Pezz hrneček, kolem kterého jsem se prsty pořádně omotala. „Přijela už Molly?,“ zeptala jsem se při pohledu na hodiny, které ukazovaly pět minut po deváté hodině.

„Ehm… jo, je a čeká na tebe dole. Nechtěla jsem tě budit moc brzo, Zayn totiž říkal, že… Bože, já mám z vás takovou radost!,“ objala mě pevně kolem ramen a začala se usmívat. Objetí jsem ji překvapeně vrátila a pak si jenom rozpačitě projela vlasy svými prsty.

„Kolik z vás už to ví?,“ zeptala jsem se nervózně a mezitím vstala, abych Molly nenechala dlouho čekat. Scházela jsem po schodech a přidržovala si přitom teplý nápoj. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem, aby to kdokoliv věděl dřív jak on!

„No… nejspíš jenom ty, on a já. Nejspíš… zatím,“ řekla nervózně a přitom se rozpačitě kousala do spodního rtu. „Ahoj, Molly. Tak už ti ji vedu,“ oslovila už o něco klidněji a vyrovnaněji blondýnku s hnědým melírem a nasměrovala mě k židli, na kterou jsem si sedla.

„Dobré ráno, Molly,“ pozdravila jsem ji taky a opřela se zády o opěradlo, abych se soustředila na něco jiného. Například na to, jak se má Louis? A už jenom tato myšlenka mi dokázala vykouzlit úsměv na tváři. Nebo, jak se má Tommy? Byl tak neskutečně roztomilý, když měl na sobě ten maličký oblek, stejný jako jeho taťka. Jo, tohle možná nebylo férové, protože já jeho garderobu na dnešní den viděla, zato on rozhodně ne.

„Dobrý den, Stello,“ usmála se a začala mi pomalu pročesávat vlasy, který jsem měla rozcuchané, jako ještě nikdy předtím. Paráda. Zrovna dnes. Lepší den jsem si na to vybrat nemohla… „Mandy tady bude za několik minut. Musela si ještě něco zařídit,“ usmála se slabě a pak se už jenom plně věnovala mým vlasům. Byla jsem na sebe docela pyšná. Zatím jsem nebyla ještě vůbec nervózní…

*10 hodin a 15 minut*

„Kruci, kde se mohli zdržet?,“ zeptala jsem se nervózně a s čerstvě nalakovanými nehty, chodila po obýváku ze strany na stranu. Byla jsem sice už učesaná a namalovaná, dokonce mi ve vlasech svítila i křišťálová korunka, a já nevím co ještě, ale… podle plánu tu teď měla být moje mamka s Tomem a jeho rodinou. Kde, sakra, jsou?

„Neboj se, však oni už brzy přijedou. Řidič na ně čeká na letišti, nebojte,“ objala mě povzbudivě Jay a slabě se na mě usmála. „Stello, začínám mít o tebe strach, aby ses nám tady nesložila. Jsi nevěsta. Tak se pěkně posaď a snaž se uklidnit. Určitě to všechno vyjde podle plánu,“ pohladila mě po pažích a čekala, až ji němým přikývnutím dám za pravdu. „Tak, skvěle. Nechceš se něčeho napít?,“ zeptala se starostlivě a posadila se naproti mně.

„Ne, ne, ne, to je dobrý, jsem v pohodě,“ přikývla jsem, ale i přesto jsem cítila, jak se mi ruce začínají chvět. No tak, Stello, klid. Všechno jde podle plánu. Nemusíš se ničeho bát. Uklidňovala i ta méně dojatá část mně tu dojatější, které se chtělo brečet. Podívala jsem se Jay do očí a snažila se polknout při pomyšlení, že za necelé dvě hodiny se stane mou tchýní. I když jsem ji měla ráda.