Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 55.

LOUIS:

"Umíš si vůbec představit, jak je pro mě těžké ti teď pustit ruku a odletět?," zeptal jsem se Stelly na letišti. Byl tady pořádný zmatek. Všichni mi ukazovali, že je nejvyšší čas nastoupit do letadla a nechat starosti za hlavou, al emně se pořád ještě nechtělo. Držel jsem Stelliny ruce pevně ve svých dlaní a odmítal si i jenom připustit, že už ji opravdu musím pustit a jít. Všiml jsem si, jak se její pomněnkové oči lesknou, ale doufal jsem, že nezačne plakat, protože to by mě pak do letadla opravdu už asi nikdo nedostal.

"A ty si umíš představit, jak je pro mě těžké nechat tě nastoupit do letadla a předhodit tě fanynkám v Americe, které by si se mnou nejradši vyměnily aspoň na jeden den místo?," usmála se smutně a pevněji stiskla mé dlaně v těch svých, "budeš mi opravdu hodně moc chybět."

"Ale pamatuješ si, že jsem tě prosil takovou dobu, aby jsi jela se mnou, viď?," políbil jsem ji procítěně na čelo, které ji vykukovalo zpod šedivé, slabé čepice.

"Pamatuju a taky ti tady slibuju, že za tebou přiletím hned, jakmile budete v Riu. Ale do té doby to budeme muset oba vydržet," pohladila mě po tváři hřbetem své ruky a pokusila se o další úsměv, "ale až za tebou přijedu, všechno si vynahradíme, hm?"

"Vždyť jo, já vím," usmál jsem se a pevně ji objal kolem ramen. Její vlasy, zapletené do dvou copů, mě lechtaly ve tvářích, až jsem se tomu musel usmát. Tohle mi bude chybět. Ta nádherná vůně jejího parfému a vůně jejího typického šampónu. Její smích... Prostě to, co se fotkami nedá úplně připomenout. To, co mi zůstane na několik dnů pouze v paměti. Cítil jsem, jak mé srdce bolí ta neskutečná představa toho, že právě teď tu nechávám holku, kterou miluju, samotnou.

"Já myslela, že jsme se rozloučili už včera, aby na to nemuselo koukat tolik lidí," usmála se ironicky, ale své ruce obmotala pevněji kolem mého krku, aby svými rty byla blíže mému uchu, které poslouchalo každé slovo, které vyšlo z její pusy.

"Jo, včera to byla paráda," souhlasil jsem s úsměvem při vzpomínce na včerejší noc, "ale s tebou bych se mohl loučit celý svůj život a stejně by to bylo málo. Nikdy bych nebyl připravený na to, tě opustit."

"To já taky ne," usmála se, "ale vždyť ty mě vůbec neopouštíš. Jenom musíš odjet, protože je to tvoje práce." Odtáhla se ode mě, "ale teď už běž. Vždyť vidím, jak za tebou už Harry netrpělivě přešlapuje."

"Ten počká," usmál jsem se na ni a přitáhl si ji opět blíž k sobě. Čímž jsem zničil tu malou mezeru mezi námi, "na to, že je duben, je docela teplo, viď?"

"To je," souhlasila horlivě, "ale vem si to, až za tebou přijedu do Brazílie, že tam bude ještě mnohem tepleji a to ne jenom proto, že už bude květen."

"To je pravda. Už aby to bylo," zatoužil jsem a své přání vyslovil i nahlas. Stella se jenom smutně usmála a vtiskla mi malou pusu na tvář.

"Tak už běž," usmála se smutně a vykroutila se z mého objetí, aby mě už "nezdržovala". Její ruce byly stále vklíněné do těch mých a já je pořád ještě nechtěl pustit. Stella si toho nejspíš všimla, a proto mi věnovala úsměv, aby mi dodala sílu pustit je.

"Dobře," vzdychl jsem si se slabým úsměvem ještě jednou a pustil její ruce. S dalším povzdechem jsem se otočil k Harrymu a s ním po boku šel terminálem dál, odkud už nebude cesta zpátky. Ohlédl jsem se zpátky ke Stelle, která měla hlavu smutně zkloněnou ke svým rukám a zadumaně si kousala spodní ret. 

"To teda bylo rozloučení," uchechtl se Harry a popácal mě po zádech, "možná mi tam jenom chyběla..."

"Podrž mi to na chvilku," vtiskl jsem mu do jeho ruky můj kufr a rychlými kroky doběhl ke Stelle, která na mě, stejně jako ostatní kolem, koukala. Do slova po mně hodila pohled typu: "co si myslíš, že děláš?"