Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 101.

STELLA:

*Pondělí*

„Tak jo, super. Myslela jsem, že by jsme mohli být chvíli jenom s Tommym sami doma, ale… ale jestli chceš, tak teda můžeme jít,“ pokrčila jsem rameny a snažila se své rty donutit k úsměvu. Byla jsem tak unavená! Práce, škola, Tommy a do toho všeho ještě Niallovi každodenní ztřeštěnosti, při kterých jsem nestačila ani zírat. Byl ještě mnohem akčnější, než jsem si kdy dokázala představit. Pořád potřeboval chodit ven, jít někam do kina, na večeři, na oběd a do toho mě ještě chodil navštěvovat do práce v pracovní době. Prostě toho na mě bylo z jeho strany opravdu moc.

„Fajn, bude to prima. Určitě se ti to bude líbit. Neboj, budeš se bavit, slibuju!,“ usmál se a jemně mě na tvář políbil. ‚Něco‘ mezi námi bylo už asi osmý den a přitom jsme zůstávali pořád jenom u pusy na tvář. Já se totiž pořád – kdo ví proč – nemohla zbavit pocitu, že je to jako líbat bratra, a proto jsem vždy před jeho rty musela uhnout. A bylo mi to líto vůči němu, protože on se opravdu snažil být dobrým přítelem. Ale já ho prostě pořád ve skrytu duše musela srovnávat s Louisem.

„Kam zas máš na mířeno? Kam mě chceš opět unést? Mám zavolat Louisovi, jestli nemůže pohlídat Tommyho?,“ zeptala jsem se, když ke mně Tommy natáhl ručičky z postýlky a já se k němu naklonila. Jasně tímto gestem dával Niallovi najevo, že jsem jenom jeho a že se o mě nehodlá s někým dělit. Ale zároveň si vytvořil nádherný vztah k Louisovi a nejspíš i on k němu, protože každou volnou chvíli chtěl trávit s ním. Vždycky si pro něj přišel brzo ráno, než jsem běžela do práce, nebo na přednášku a pak se s ním vrátil až jakou dobu po mém příchodu. Ale to už Tommy dávno spal ve své sedačce a tvářil se jako největší andílek na světě. A taky to byl můj největší andílek.

„Dávají nový film v kině. Je to horor a má to něco o budoucnosti Irska nebo co,“ zasmál se od srdce a přešel k nám. „A podle recenzí by to mělo být opravdu zajímavý,“ usmíval se dál, když jsem mu – za Tommyho nesouhlasného pohledu ke mně – položila svého andílka do náruče a šla si pro mobil.

„Tak já teda zavolám Louisovi, jestli náhodou nemá čas,“ povzdechla jsem si. To zas bude zábava! Jestli to bude něco, jako minule, tak se se strachem budu budit ještě za měsíc.

*Úterý*

„Ani se nepřevlíkej, hned zas jdeme,“ usmál se na mě Niall a svou dlaní uchopil ve vzduchu tu mou, když jsem položila dvě plné tašky s nákupem na kuchyňskou linku a chtěla si sundat kabát, ve kterém mi bylo – v příjemně vyhřátém bytě – velké teplo.

„Ale no tak. Já se chtěla aspoň dneska trochu podívat na věci do školy,“ povzdechla jsem si a chtěla mu vzdorovat, ačkoliv jsem už předem věděla, že je to naprosto zbytečné. Niall se na mě podíval těma jeho velkýma, modrýma očima a já prostě musela – chtě, nechtě – souhlasit, ať se mi to líbilo nebo ne. A mně se to nelíbilo.

„Prosím, prosím. Je nutný, abys tam byla se mnou. Už nikdy nechci chodit všude sám,“ přejel mi, se slabým náznakem úsměvu, ukazováčkem po tváři a věnoval mi polibek na tvář, protože jsem svými rty opět uhnula na stranu.

„Tak teda dobře. Ale zítra se budu opravdu učit!,“ pohrozila jsem mu se zdviženým obočím a výhružným ukazováčkem. Niall začal okamžitě – jako na povel – poslušně přikyvovat a já tedy bezmocně pokrčila rameny na souhlas.

„Jsi skvělá. Díky,“ usmál se na mě a už mě tahal ze dveřích ven, do toho mrazu, se kterým na zem padaly i velké kapky deště.

*Středa*