Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 26.

LOUIS:

Vzbudila mě nesnesitelná bolest hlavy a taky zjištění, že postel vedle mě je prázdná. Posadil jsem se a chtěl se podívat, jak moc je pozdě a kde je Stella. Ok, času mám plno, je sedm. Opřel jsem si hlavu o polštář a pohled upřel někam před sebe, když v tom mé oči spatřily pod oknem Mého anděla. Usmál jsem se, i přes bolest hlavy, pro sebe. Kvůli mně spala celou noc pod oknem? To jsem teda musel včera vypadat... Donutil jsem se postavit a došel k ní. Z blízka se její tělo slabě třáslo. Bodeď ne, když to okno zůstalo otevřený. Opatrně jsem si ji vzal do náruče, jako tehdy, když ji bolel ten kotník. Její tělo se minimálně pohupovalo v mých pažích, abych ji nevzbudil. Opatrně jsem ji položil do postele, přikryl peřinou a na chvilku se přitulil k jejím zádům. Moje tělo obkreslovalo to její a oba jsme spokojeně oddechovali. Její překrásnou tvář zdobil slabý náznak úsměvu a její víčka zakrývala před mým pohledem ty nejkrásnější očka na světě, barvy pomněnek.

Kůže ji už začínala docela hřát, a proto jsem vstal znovu. Oblékl jsem se, umyl se a vydal se do kuchyně, odkud byl slyšet rachot nádobí. Mamka tam už vařila čaj a mazala rohlíky.

"Mami, proč ještě nespíš?," zamumlal jsem místo dobrého rána.

"Louisi!!! Tohle mi nedělej...chodíš jako duch!," kárala mě a polekaně se chytla skříňky, aby nespadla.

"Promiň," pokrčil jsem rameny a vyndal si ze skříňky hrnek.

"Čaj bude za chviličku," informovala mě, když jsem si postavil vodu do konvice.

"Já si udělám kafe," zakroutil jsem hlavou a uhnul pohledem z jejího zkoumání mé tváře.

"Ty jsi to včera zase přehnal, viď?," osopila se na mě a ruce si založila v bok.

"Ale ne...," bránil jsem se rychle a sedl si na jednu volnou židli.

"Ne?! Kdyby jsi nebyl dospělej, tak bych ti normálně vrazila," rozzlobila se a na jejím čele vystoupla žíla.

"Ještě štěstí, že dospělej už jsem," usmál jsem se ironicky.

"Tak proč se tak nechováš?!," zvýšila tón a nazlobeně si mě měřila.

"Prosím...příště tišeji," chytl jsem se za bolavou hlavu.

"Ne...vůbec jsi to nepřehnal," zamumlala ironicky, "to Stella se taky takhle zřídila?"

"Ne, ta mě dovedla domu," zašeptal jsem a slabě se usmál. Jako idiot. Úplně do blba.

"Tak aspoň někdo z vás dvou má rozum," pokrčila rameny, "ale doufám, že ona na tebe bude alespoň naštvaná, když tě tam nenechala."

"Koukám, že oba doufáme v něco jiného," pošeptal jsem.

"Vždyť by sis to jedině zasloužil," vyčítala mi.

"Já vím," odpověděl jsem smutně a horkou vodou si zalil tři lžičky kafe. Nějak se přece musím probrat. Kafe normálně nepiju, jenom takhle po "perfektní" noci v baru. Nebo občas si ho dám, ale rozhodně ne takhle silný.

"Tak tu nestuj jako tvrdý i a pojď mi pomoct," otočila se, stále nazlobeně, ke mně. To bude zase den! Grrr!

"Mami...no tak. Vidíme se jednou za čas. Nemůžeš se na mě přece zlobit," zamrmlal jsem a udělal smutná očka.

"Vždyť víš, že se na tebe nedokážu dlouho zlobit, ale docela mě to od tebe mrzí," rozesmutnila se.

"Ale no tak, mami, jak jsi sama říkala, už jsem...," nedokončil jsem.