Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 70.

LOUIS:

Vzbudilo mě několik ostře bolestivých ran v mé hlavě a prudké nutkání schovat svou hlavu zpátky pod peřinu a už nikdy nevylézt. Prosím, ať to, co se mi zdálo, byl opravdu jenom velmi, opravdu velmi špatný sen! Rychle jsem ze sebe schodil pruhované povlečení i s peřinou a se zvláštně schumlanou dekou v nohách postele a podíval se na své tělo pod ní. S chabým úsměvem jsem si od srdce oddechl, že na sobě mám aspoň tmavě modré boxerky a opět se donutil lehnout a zavřít oči. Založil jsem si ruce za hlavou a, s nynějším klidem v duši, se pousmál. Jenom sen. Díky Bohu! Pak mě ovšem napadlo ještě něco a v té chvíli se rychle posadil na posteli. Dlaněmi jsem přejel po prostěradle, jestli náhodou nenajdu něco, co by mělo poukazovat na to, že tu se mnou opravdu někdo byl. S velkou úlevou a tentokrát i sto procentní jistotou, že můžu být klidný, jsem si peřinu přitáhl zpátky až pod bradu a zachumlal se do ní. Chtěl jsem se otočit na bok a pokračovat ve spaní, aby se mi aspoň trošku ulevilo do té doby, než přiletí Stella, když v tom...

"Ne!," vykřikl jsem tak hlasitě, že brunetka - která až do této chvíle spala na pohovce blízko mě - prudce otevřela sv oči a zmateně se na mě podívala. Mrzutě si prohrábla rozcuchané vlasy a pomalu se posadila na gauči. Její oči mě otráveně pozorovaly, ale její rty přes sebe nepustily ani slovíčko. Musel jsem znít jako nějaká otravná, náctiletá holka, když se poleká - soudě podle jejího výrazu - ale opravdu jsem se polekal a nemohl uvěřit tomu, co jsem včera provedl. Její tělo, před mým pohledem, zakrývalo mé tričko, které včera večer oblékalo mě, a její nohy se oblékaly v děrovaných, černých silonkách. I ty si moc dobře pamatuju! Naštvaně jsem si schoval hlavu do dlaní a zoufale se snažil přemluvit sám sebe, že to není tak, jak to teď vypadá. "Hele, nevím přesně - můžu si to jenom domýšlet - co se tu včera večer stalo, ale chci tě jenom poprosit o to, aby to zůstalo jenom mezi námi," vypravil jsem ze sebe zoufale a rukama, které se sami od sebe zatnuly v pěsti, se slabě bouchl do spánků.

"Co? Hele... je mi to všechno strašně trapné. To já se ti strašně moc omlouvám. Ale... měla jsem pocit, že mě chceš. Já opravdu nevěděla, že to nechceš," vrátila mi s kyselým úšklebkem ihned a přešla si blíž k posteli - ve které jsem ležel - pro své tričko s hlubokým výstřihem a svou krátkou černou sukni. Vypadala možná ještě naštvaněji, než jsem si původně myslel, že bu. To je takový problém držet jenom jazyk za zuby?

"Prosím, nikde o tom nemluv. Nikdo nesmí vědět, co se tady včera večer stalo, jasný?," pokračoval jsem, jako kdybych neslyšel to, co mi říkala, a svými lokty se zapřel o kolena. Nad mými přečmi protočila očima a odvrátila ode mě hlavu. Dal jsem možná až příliš velký důraz na slovní spojení "nikdo nesmí vědět", ale opravdu by to bylo více než zbytečný.

"Ale zas na druhou stranu... jak jsem to měla vědět? Sápal ses po mě od začátku a ten tvůj pohled... Vůbec jsem nepoznala, že jsi gay. Chápeš? Já to prostě nevěděla! Nedošlo mi to!," rozhodila rukama naštvaně a její pohled si mě rozzlobeně a možná i trošku znechuceně měřil. Mé oči se po jejích slovech vykulily a já na ní zíral, jak na totálního idiota.

"Ne... ne, ne, počkej. To si asi špatně pochopila. Já... já nejsem gay. Nechápu, jak jsi na to přišla, ale opravdu nejsem," zavrtěl jsem hlavou spíš sám pro sebe, protože ona se otočila zády ke mně a přetáhla si moje triko přes hlavu. Ruce strčila do svého trička, ale když zaslechla to, co jsem právě teď dostal přes své rty, zarazila se.

"Vážně?," zeptala se pochybovačně a otočila ke mně hlavu. "Takže mi chceš říct, že tě vzrušuje třeba tohle?," uškrnula se a celé tělo dotočila ke mně. Její ruce se zapřely o boky a tričko, které měla už oblečené na rukách, nechala po nich sklouznout. Vím přesně o co ji šlo. Chtěla vidět mou reakci. Překvapeně jsem se na ni podíval a musím přiznat, že jsem si ji opravdu prohlídl od hlavy až k patě a na chvíli se dokonce pohledem zastavil na její hrudi, ale... ale pak rychle pohledem uhnul do strany, protože jsem si opět vzpomněl na Stellu a na to, jak by se asi tvářila, kdyby na to přišla.