Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 8.

STELLA:

Od té podivné oslavy Colininých 23. narozenin, při níž jsem dovolila svému horšímu, výbušnějšímu já volný průchod, uběhly bez mála dva týdny a já se nacházela minimálně v citové rekonvalescenci. Mělo mi přece dojít, že to nemůže být skutečné, že? Chystala jsem se prožít jen malý, mystický výlet nedaleko celosvětově známého Stonehenge a hned po něm na krásných deset dnů zpátky do vlasti. K rodině.

Spokojeně jsem rukama sevřela volant ve schématu za deset dvě a silněji sešlápla plyn. Scenérie jihozápadní Anglie za okny ubíhala skoro rychleji, než čas, zatímco já se spokojeně více zabořila do sedadla a oblíbenou písničku, kterou zrovna přehrávali v rádiu, o něco víc zesílila. Málo která písnička mě dokázala nakazit takhle rychle. Především od takhle, relativně nových interpretů. Robbie Williams, The Fray, Coldplay, Take That či The Killers byla už jednoduše zaběhlá klasika, na které se nemuselo vůbec nic měnit. Ale tahle písnička mě dokázala úplně očarovat. Byla tak pravdivá, chytlavá a zároveň upřímně zazpívaná! Navíc byla o tom, nad čím denně přemýšlí nejeden člověk. Jednoduše ve spoustě ohledech perfektní.

„♫Run too fast and you'll risk it all, Can't be afraid to take a fall, Felt so big, but she looks so small, Wish I knew back then what I know now, Wish I could somehow go back in time, And maybe listen to my own advice, I'd tell her to speak up, tell her to shout out, Talk a bit louder, be a bit prouder,... ♫/Utíkej tak rychle a riskni to všechno, nesmíš se bát pádu, cítila se tak velká, ale vypadá tak male, Kéž bych tehdy věděla, co vím dnes, kéž bych se mohla nějak vrátit v čase a možná sama poslechnout svou vlastní radu, řekla bych jí, ať mluví nahlas, aby křičela, mluv hlasitěji, buď trochu pyšnější/," nechávala jsem unášet příjemnou melodií, které jsem po několika poslechnutí už z části zvládla zpívat s nimi. Na rozdíl od nich pravděpodobně velmi falešně. Ale vzhledem k tomu, že v malém autu z půjčovny ležela kromě mě pouze bez života pohozená kabelka, nekladla jsem tomu nikterak velkou váhu.

Plynule jsem si za přítomnosti spojky přeřadila na pětku, volant silněji sevřela v dlaních a do rytmu slabě pohazovala hlavou. Má vášeň k rychlé jízdě. Krajina za mými okny se razantně změnila - místo dlouhých lánů vlčích máků se najednou objevil tmavý les plný vysokých stromů - a i přesto, že slunce tudy pomalu neprosvítalo, mou náladu mi to nedokázalo zničit. Ničím si nenechám zničit dosavadní náladu! Ničím a dokonce ani nikým si nenechám dnešní den zkazit. Dokonce ani následující týdny, měsíce a - pokud to jenom trochu půjde - ani roky.

Zbrkle jsem ovšem sešlápla a rozpustila své zbytečné myšlenky při pohledu na ohromný kouř dýmu, který dokonce dokázal zakrýt i sluneční kotouč. Hlasitý tlukot mého polekaného srdce dokázal dokonce v mých uších přehlušit i zakňučení pneumatik na rozpáleném asfaltu. Několikrát jsem polekaně zamrkala, abych se ujistila, že se mi to nezdá, a následně se nechala řídit svými instinkty a nově nabitými vědomostmi z posledních kurzů první pomoci. Bezpečnostní pás chránící mé tělo proti vyletění ze sedačky musel stranou, dveře se bez většího vzdoru přede mnou otevřely a já jenom rychle sebrala zákonem povinnou autolékárničku z kufru, než jsem se - co mi to relativně vysoké podpatky dovolovaly - rozběhla k hořícímu kolosu, dýmem připomínající rozzuřenou saň.

Auto jsem nechala za sebou zcela odemčené, ze zadní kapsy bílých kraťasů vytahovala mobil a vyťukávala číslo 999 na pohotovost, abych je co nejrychleji přivolala. Pokud budu muset pomoct lidem vevnitř a částečně tím ohrozit svůj vlastní život, potřebuju jistotu, že někdo přijede a postará se o to, aby přežili bez trvalých následků. Až teď mě totiž na červeném autobusu uchvátil velký žlutý nápis 'TOUR BUS', který se též už z části škvařil v plamenech zbarvených místy až do modré barvy. Běžela jsem s mobilem dokonce tak zbrkle, že se mi během vytáčení čísla v nouzi, dokonce podařilo ulomit podpatek, díky čemuž jsem nepěkně škobrtla a málem přitom přišla o několik zubů.